Nastoupil jste ve větší pohodě než proti Djokovičovi?
Nervy v tom prvním zápase samozřejmě hrály velkou roli. Jsem rád, že to dneska bylo lepší. Že mi to netrvalo celý turnaj.
Věřil jste si na Roddicka víc než na Djokoviče?
Určitě. Roddickova hra mi sedí daleko víc. Letos mě sice třikrát porazil, ale vždycky jen o pár balonů.
Dlouho jste vyhlížel chvíli, kdy se prolomí vaše podzimní bída. Přišla na konci prvního setu?
Ano, když se mi podařil ten těžký halfvolej a díky němu jsem se udržel v setu, dostal jsem pocit, že už by to mohlo být... Nechci říct na sto procent, ale že už by to mohlo jít líp. A pak to šlo až do konce.
Vaše převaha byla čím dál jasnější. Čím to?
Ze začátku byly gamy vyrovnané, pak se mi dařilo líp číst jeho servis, líp returnovat. Daleko snadněji jsem si vyhrával vlastní podání. Andy pak byl při svém servisu pod tlakem. Mohl jsem si víc dovolit.
Zase jste hrál na hranici rizika, míče vám padaly k lajnám. Vrátilo se vám sebevědomí?
Člověk nemůže doufat, že bude balony házet na druhou stranu sítě jako horký brambor a ono to najednou přijde. Musel jsem si pro to dojít, hrát agresivně.
V tenise se věci často rychle mění. Myslíte, že vaše krize pominula?
Musím si udržet pokoru. Nejsem zpátky na vrcholu. Musím sbírat bod po bodu, jít krok za krokem. Tohle byl první větší krok.
Působil jste čím dál uvolněněji. Třeba když jste čepicí přikryl místo dopadu míče, který kontrolovalo jestřábí oko...
To bylo spontánní. Viděl jsem tu krásně namalovanou stopu, ale vůbec nešlo říct, jestli to byl dobrý míč, nebo aut. Spíš jsem čekal horší variantu. Že škrtnul lajnu.
Je to vaše nejcennější výhra od Wimbledonu?
Určitě jo. Po něm už nebylo tolik zápasů, kterých bych si cenil. Vítězství jsem nasbíral poskrovnu.
Postup do semifinále přes Nadala ale bude hodně těžký, že?
Přesně. Ale mám to pořád ve vlastních rukou. Možná mě Rafa smázne. Třeba ne. Těším se.
Uděláte si večer aspoň malou oslavu?
Kdepak! Ale podívám se za odměnu na fotbal. Manchester si v televizi ujít nenechám.