Byl to pro vás emotivní zápas?
Nás, co propluli Ústím i Děčínem, je plno. Kdyby to takhle bral každý, pozabíjíme se. Nemělo by smysl, kdyby si každý chtěl něco dokazovat. Jiné to bylo před zápasem, hráče Děčína osobně znám čtyři roky, jsou jako moji rodinní příslušníci. Před utkáním jsme kamarádi a po něm taky, na hřišti jsme profíci.
Nemoc přišla asi hodně nevhod.
Antibiotika jsem bral naposledy v deseti, ale já na tom byl fakt bídně. Vynechal jsem Chomutov, odložil stěhování do Ústí a teď do toho další derby. Na ten týden jsem se hrozně těšil, a takhle se to podělalo.
Jinak si v Ústí užíváte, ne?
Ano. Hraju víc, to byl důvod, proč jsem přišel. Vyhovuje mi trenérova filozofie, je to tady hodně o pohybu. Chci co nejvíc pomoct týmu. Bohužel už mě v 27 letech nikdo za mladého hráče brát nebude, takže je na čase, abych své zkušenosti využil.
Prohráli jste už podeváté v řadě.
Horší než v prosinci, když zmizeli dva Američané, to být nemůže. Musíme tým zkonsolidovat. Přišli dva noví cizinci, já se vracím po nemoci, brzy i Hrubý. Nejpozději na začátku skupiny A2 musíme šlapat a vyhrávat. Už teď ale máme hratelné zápasy: Opava, Levice, Plzeň. Když budeme fit, minimálně do předkola play-off patříme.
Když jste z Ústí odcházel, krachovalo. Jak se za tu dobu změnilo?
Je tady nový majitel a díky němu silné zázemí. Koupil halu, opravuje ji. Podmínky jsou někde jinde. Teď je jen na nás hráčích, abychom dokázali zobrazit to, co se děje okolo nás, do postavení v tabulce.
