Přes čtyřicet let je stár recept Karola Divína, nejelegantnějšího krasobruslaře své doby, prvního v Československu, jenž zvládl trojitý skok.Jako závodník uměl přijímat vzruch okamžiku, zpevnit se napětím velkého závodu. „Závodní atmosféra mi dělala dobře.“ Dnes je to člověk vyrovnaného pohledu na svět. Dobře zajištěný důchodce, stále na cestách mezi Evropou a Amerikou.
Bydlí v paneláku v brněnské okrajové čtvrti Kohoutovice. "Byt vypadá hezky zásluhou manželky," prohlašuje. Existenční starosti nepociťuje, na rozdíl od většiny olympijských medailistů v důchodu. Spořil si v Kanadě, kde pracoval mnoho zim jako trenér. „Teď z toho vybírám.“
Ale než dospěl sem, na konec cesty! A kým vlastně je? Maďarem? Slovákem? Čechem? Narodil se v Budapešti. Otec byl Maďar, měl předky ze Švábska a jmenoval se Finster. Maminka pocházela z Plzně a jmenovala se Divínová. Rodina prchala v roce 1944 před válkou, z Budapešti se přes Vídeň a Linec dostala do Plzně, poté do Prahy.
Otec rodiny, tehdy ještě pan Finster, si umínil: „Do Budapešti se po válce vrátíme!“ Už nikdy. Finster si dal v Čechách úředně změnit jméno na Divín a poté se uchytil v Bratislavě jako krasobruslařský trenér.
„Starej Divín“, svérázná postava, míval velkou autoritu. „Můj původ je středoevropský," říká Karol, Karel, Karčí Divín mladší. „Narodil jsem se v Budapešti u Dunaje, vyrůstal jsem v Bratislavě u Dunaje a nejlépe se mi bruslilo ve Vídni u Dunaje.“ Uvědomuje si, že nejvíc jej ovlivnilo město, kde dlouho vyrůstal, Bratislava. „Ale jak nás Češi ve válce přijali, za to cítím vděčnost pořád. Čeština je můj druhý mateřský jazyk.“
Své ženy si vybíral z krasobruslařského prostředí. S první, Olgou Rainišovou, měl syna Petra, který se narodil v Kanadě. Kanada - země, která mu přirostla k srdci. Dlouhá léta tam trénoval a sem emigrovala paní Olga, jedna z nejkrásnějších krasobruslařek, co jich kdy u nás jezdilo.
Vzpomíná na to, jako by to bylo včera. „Na počátku osmdesátých let chtěla Olga pryč. Tady to bude pořád horší, říkala, jen se podívej do Polska, co se tam děje se Solidaritou.“
Divín odmítal odejít. Měl tehdy ještě maminku, už napůl slepou, jen tři roky do devadesátky. „Tu jsem nemohl opustit.“ Kam jinam by chtěla manželka se čtrnáctiletým synem Petrem utéci než do Kanady. Lákaly ji vzpomínky. Obvyklá cesta do emigrace vedla tenkrát přes Jugoslávii, předstírala se dovolená u moře.
„Petrovi je dnes už pětatřicet, má ve Vancouveru malý strojírenský podnik, pravidelně se vídáme.“ Divín měl brzy druhou svatbu a vyženil dvě dcery. Jednu z nich znal z ledu, byla to Jana Havlová, druhá partnerka pozdějšího mistra světa René Novotného ve sportovní dvojici. Jako profesionálka vystupovala v revue, vdala se za Američana a dnes je trenérkou v New Yorku. Do rodiny přispěla dvěma dětmi.
Vedle vzpomínek má Divín i hmatatelnější suvenýr. Kus titanu v těle, endoprotézu pravého kyčelního kloubu. „Je to na noze, na kterou se při skocích dopadá. Ája Vrzáňová je stejný případ, dala se operovat už před šestnácti lety.“
Středoevropanu Divínovi se život vyvedl. Už nesčítá medaile, má jiné počty.
„Tři děti, šest vnoučat, všichni jsou zdraví, to je teď moje potěšení.“
