V srpnu však pořádá Peking další hry. Jen si to zkuste představit. Co kdyby... „Asi bych moc nehodil. Fakt jsem teď vůbec netrénoval,“ nejprve skromně říká Železný. Ale potom přizná: „Nedávno jsem si zaházel. Nevypadalo to špatně.“
Kolik metrů jste hodil?
Kolem 76.
To už jste byl tak rozčilený na své svěřence, že jste jim chtěl ukázat, jak se to dělá?
To ne. Svítilo sluníčko, oni se teprve rozcvičovali, tak mě zničehonic napadlo: hodíš si.
Přehodili vás pak?
V tom tréninku ne. Ale doufám, že teprve začnou házet daleko. Byli jsme dlouho na soustředění v Africe a vypadali dobře. Jenže po návratu jsme všichni onemocněli a týden leželi v horečkách. Snad se jim forma bude zase zvedat.
Limit pro účast na olympiádě v Pekingu je 78 metrů...
... jo, na limit bych měl. Tak po třech týdnech přípravy bych ho atakoval.
A opravdu vás neláká ještě jednou si zazávodit na olympiádě?
Neláká. Ani by to nešlo, nemůžu už nikde startovat. Když jsem skončil, nahlásil jsem to na Mezinárodní atletickou federaci IAAF, aby za mnou přestala chodit dopingová kontrola. Jinak by totiž mohli ještě dva roky chodit. Znovu závodit můžu zase až za dva roky. Před olympiádou v Londýně. (úsměv)
. Co dokázaliJan Železný... ... a jeho skupina Jan Syrovátko Petr Frydrych |
Neobáváte se, že jste svým hodem „z ničeho“ na 76 metrů své svěřence spíše demotivoval?
Kdepak. Může je to nabudit.
Jste koučem už déle než rok. Naplňuje ta práce, co jste od ní čekal?
Je to horší. Náročnější. Sedíte při závodě na tribuně a vidíte, že se klukům nedaří. Pak hledáte chyby v sobě i v nich. Když jsem sám sportoval, bylo to jednodušší: buď jsem hodil, nebo ne. Teď je práce časově náročnější a často i víc stresující.
Čekal jste, že se vaši závodníci budou zlepšovat rychleji?
Ani ne. Znám oštěp. Jsou pořád ještě mladí. Ale vím, kde jsou jejich hranice.
Máte před očima cestu, po které by mohli dojít až do světové špičky?
Tady nejde jen o světovou špičku, protože každý má svůj limit. Chci jen, aby se k němu co nejvíc přiblížili. Když to nejde, chyba je v nich i ve mně. Já se taky trenéřinu teprve učím a hledám nejlepší cesty. Přečetl jsem teď spousty svých starých tréninkových deníků.
Jenže co kdysi sedělo mně, nemusí sedět jim – a já to musím poznat. Můžu dát svým klukům kostru, rady, motivovat je. Ale někdy jim také řeknu, ať si poslední dny před závodem naplánují sami podle vlastních představ. Protože to je nejlepší: dělat, čemu sami věří.
Radíte se s dalšími českými trenéry?
Spíš ne. Nerad bych někoho urazil, ale moc dobrých oštěpařských trenérů tu není.
. Jak motivovat svěřence? Přehodit jeZkuste se vžít do téhle role: je vám 25 let, dřete. A pak váš kouč, který dva roky už nechává tělo spíš odpočívat, přijde, ani se pořádně neobuje a předčí vás. „Pak jsem se musel celý trénink smát a říkal jsem si: Co tady vlastně dělám?“ líčí Vítězslav Veselý. Mladý oštěpař je jedním ze tří svěřenců Jana Železného. Motivaci ani po takové ráně neztratil. „Je to hec. Po dvou letech skoro nic nedělání byl ten jeho výkon víc než dobrý. Kdyby Honza vydržel, neztratil by se. Byl bych rád, kdyby si s námi zazávodil. Také on by se bavil,“ míní Veselý. Jenže Železný už závodit nemůže, nemá registraci. „Ta se dá obnovit,“ namítá Veselý. „Ale Honzovi to za to asi nestojí. Kolem by byl poprask, hodně lidí by to rozebíralo.“ A tak Železný zůstane trenérem. Jaký je? „Když se člověk dozví, kdo to je a co dokázal, je jasné, že o oštěpu ví víc než dost. Přes deset let se trénoval sám. Ví, co dělá,“ říká Veselý. „A co se týče přístupu k člověku, je to super. Bavíme se normálně.“ Jen radost svému trenérovi zatím svěřenci moc nedělali, i když právě Veselý si minulý týden B-limitem vybojoval možnost jet na olympijské hry. Alespoň dokud jej někdo z Čechů nepřehodí. „Přijeli jsme totiž z Afriky a všichni včetně trenéra jsme onemocněli. Asi jsme něco chytli v letadle. Prali jsme se pak s rozběhem, s technikou. Ale sezona je rozjetá, snad se to zlepší.“ Kouči – světovému rekordmanovi a trojnásobnému olympijskému vítězi – se však jen tak nepřiblíží. „On byl výjimečný,“ odvětí Veselý. |
V roli poradce pomáháte i Barboře Špotákové. Předtím, než v Zaragoze hodila český rekord, jste s ní však trénoval jen dvakrát. Co jí během tak krátké doby dokážete vštípit?
To ať poví Bára. Její velká výhoda je, že na mé připomínky dokáže okamžitě reagovat. I při závodě umí reagovat na podněty těla a na situaci. To z ní dělá vítězný typ. Bude to mít letos strašně těžké, coby velká favoritka na olympijské zlato se ocitne pod palbou. Ale pokud bude cítit formu a zdraví, vyrovná se s tím.
Kam až podle vás dohodí?
Těžko předpovídat. Letošní rok je jen o olympiádě. Ale už dřív jsem říkal, že ona je pro mě oštěpařkou, která může přehodit světový rekord. Klidně už letos, když se všechno sejde dohromady. Potenciál má obrovský a rezervy u ní pořád vidím.
Jaké?
Třeba v tom, že teprve teď dospívá k poznání, že může hodit daleko nejen prvním pokusem. V Zaragoze dala 69 metrů a pak se toho trochu zalekla. Já bych v tu chvíli chytil šanci za pačesy a chtěl hned přehodit sedmdesátku. Protože dnů, kdy cítíte opravdu obrovskou formu, je málo – a nikdy nevíte, kdy zase přijdou. Ale i její vynikající první hod je mimořádnou výhodou, hlavně na velké soutěži. Nejednu soupeřku jím psychicky odrovná. Proto se jí mohou i bát.
Tak jako se kdysi báli soupeři vás?
Víte, když jste favorit a navíc si uvědomíte, že ostatní z vás mají strach, pomáhá vám to nebýt ve stresu. Z role favorita musíte těžit, ne naopak. Už v kvalifikaci jim musíte ukázat: koukejte, jen těžko mě porazíte.
Přiznejte upřímně: nechybí teď vašemu tělu sportování? Nebo když vaši oštěpaři makají v posilovně, cvičíte s nimi?
Ne, jen tam kecám. Musím jim pohlídat činku – a ani jsem do té dřiny v posilovně neměl kdovíjakou chuť. Jen občas jsem si zaposiloval. Odpočívám. Radši.
Ale vypadáte dobře.
Když neházím, tak mě nic nebolí. Ale mohlo by začít, kdybych se dál takhle flákal.
Kdy tedy opět začnete sportovat?
Až si najdu čas. Zatím pořád někde lítám, něco sháním, vyřizuju. Jedu na ligu, domů, pak zase na Slovensko, kde jsem postavil rekreační zařízení. Vážně toho bylo hodně.
Jaké rekreační zařízení?
U Liptovské Mary. Chatky na ideálním místě, poblíž spousty atrakcí. Snad to bude fungovat.
Opět se stáváte podnikatelem? Špatná zkušenost se sportovním areálem vMladé Boleslavi vás neodradila?
Tohle je jiné. Je to moje jistota do budoucna, protože mít peníze v bankách není nejvýhodnější. Nemělo by jít o ztrátovou investici, poučil jsem se z chyb. A i kdyby... Vždycky to můžu bez problémů prodat.
Před třemi lety jste neúspěšně kandidoval na předsedu Českého olympijského výboru. Za půl roku jsou další volby. Už se nenecháte přemluvit?
Říká se: Nikdy neříkej nikdy. Přesto silně pochybuju, že bych to ještě někdy zkusil.
Takže kdyby přišla nabídka?
Nabídky mi chodí všelijaké, až se divím. Ne, nechci kandidovat. Jsem takhle v pohodě. Zatím. Říkal jsem si: až přestaneš závodit, budeš mít víc času. Teď si říkám: dodělám vše, co jsem rozpracoval, a pak se seberu a budu mít konečně víc času – i klidu.
