"Ten, co je za tebou, vyjížděl do jednadvacátého kola devět sekund po tobě," říká mi brácha. Copak já vím, jestli mě na trati předjel někdo s číslem 34? "To je hnus," odpovídám a v 11:06 vyrážím do 22. okruhu. Musím ho stihnout dokončit před nedělním polednem, kdy závod končí, jinak se už kolo nezapočítá do výsledků. Bojuji o patnácté místo.
Na "Těžkou pohodu" jsem vyrazil díky pozvánce hlavního organizátora Honzy Hataše. Zaujal ho článek kolegyně Barbory Němcové o Vasově běhu, kam jsme v březnu společně vyrazili. - čtěte Redaktorka iDNES.cz zvládla Vasův běh. Běžky teď nechci ani vidět, říká
Původně jsme i na čtřiadvacetihodinový maraton měli jet oba, ale čtrnáct dní před startem se ukázalo, že tentokrát musím sám. Místo týmové jízdy a střídání mě tak nakonec čeká celá čtyřiadvacítka. Od té doby mám strach.
Start závodu „Těžká pohoda“
Děsím se hlavně probdělé noci. Úplně bez spánku jsem naposledy vydržel ještě na vysoké škole a to už je před více než deseti lety. Neustále se mi honí hlavou, která část těla vypoví službu jako první. Osobně tipuji hlavu. Kdysi už jsem zažil "hru na bílou čáru", kdy nohy ještě šlapou, ale hlava už jen těžko drží směr kolem bílé čáry krajnice.
Je odstartováno
Oficiální časomíra ukazuje sobotní poledne a je odstartováno. Vybíháme do kopce. Cílem běhu je trochu roztrhat startovní pole, aby se závodníci, kterých je celkem ve všech sólo i týmových kategoriích 406, nepotloukli.
"Pomalu, v klidu, žádný spěch," ozývá se v davu běžců. V mírném tempu dobíhám ke kolu asi uprostřed balíku cyklistů a nasedám. Nervozitu jako při otevřených závodech na kole, kterých jsem loni pár jel, nemám. Pořád se mi honí hlavou, jak dlouho ještě budu muset vydržet.
Na trať vyjíždím v davu. Prvním překvapením je jeden z můstků pokrytý dřevěnýmï odřezky. Na takovém podkladu jsem ještě nejel. Je to ale jen kousek a kola se do toho ani moc neboří. Mnohem větším šokem je prudký sjezd o kousek dál. Být tam sám, tak něco takového prostě na kole nesjedu. Takhle dolů musím, na to abych to sešel, jsem moc ješitný. Držím brzdy a kloužu ze svahu. Ke konci přeci jen brzdové páky povoluji a úspěšně projíždím i blátivý oblouk pod kopcem.
Klára mi vyměňuje prázdnou lahev za plnou po jednom z prvních okruhů.
"Magoři," myslím si o organizátorech. Doufal jsem, že přes dvanáct a půl kilometru dlouhý okruh vyberou úměrně k tomu, že lidé budou při 24hodinovém závodě unavení, a trať tak bude spíš mírnější, nijak zvlášť technicky náročná. Opak je pravdou.
V pátek navíc vydatně pršelo a všude je spousta klouzavého bahna. Některé úseky vypadají spíše jako řeka bahna než cesta, kudy mají jezdit cyklisté. "Byli jsme vždy pyšní, že máme na trati jeden brod. Díky včerejšímu dešti je jich asi patnáct. Některé louže prostě objet nejde. Jak jsou hluboké, jsme nezkoušeli," zaznělo od organizátorů na setkání před závodem a nyní se to jen potvrzuje.
Za první dvě kola čtyřikrát padám
Kopce jsou v první části spíše po lesních cestách, asi tři krátké úseky musím šlapat docela v tempu, protože jinak hrozí podklouznutí zadního kola přes kořen, kámen nebo jen po mokrém podkladu. Nakonec se pádu stejně nevyhnu. Do jednoho ze stoupání mi padá řetěz. Párkrát prošlápnu naprázdno. Než zjistím, o co jde a než vytrhnu boty z pedálů, poroučím se k zemi. Po pár metrech ležím znova. Bílý dres už na zádech není rozhodně bílý.
Při jednom ze sjezdů mi po blátě zase podklouzlo přední kolo. "Jé, já jsem spadnul hned támdle před tebou," ukazuje mi jeden z projíždějících závodníků. Vidí, že se zvedám a jsem v pořádku.
V prvních dvou kolech jsem ležel čtyřikrát, třikrát proto, že mi spadnul řetěz a nestačil jsem vytrhnout nohy. Zajíždím do depa a prosím bráchu o seřízení dorazu na předním přesmykači. Má slečna mi nabízí něco k jídlu. Zaměstnávám na chvilku celý svůj podpůrný tým. Po dvanácti minutách vyrážím a několik dalších kol se obejde bez pádu.
Bahno je na většině neasfaltových úseků okruhu
"Mám problém, pořád mám tendenci závodit," hlásím při dalším průjezdu cílem kola. Neustále myslím na to, že musím vydržet až do nedělního poledne. Závodníci na trati mě ale stále podněcují, abych ty pomalejší co nejdříve předjel a těch rychlejších se snažil udržet.
Zejména do kopců a především do závěrečného stoupání po asfaltu k nejvyššímu bodu trati se mi jede až překvapivě dobře. "Pěkně ti to šlape," hlásí závodník s číslem 103, když ho ve stoupání ve svém osmém kole předjíždím.
Z kopce mi to ale rychle vrací a mizí mi daleko v předu. Nakonec se ukáže, že je to vítěz kategorie veteránů Pavel Neprášek, který za 24 hodin ujel 27 kol a 341,5 kilometru. Smekám. - více o výsledcích na oficiálních stránkách závodu zde
Při sjezdech se prostě bojím. Přemlouvám se, ať nesahám na brzdy, ale stejně nakonec přibrzdím. Postupně se trochu zlepšuji tím, jak odkoukávám, kudy přesně jedou ti rychlejší borci. Nakonec několik úseků z kopce zvládám tak, že mě na nich téměř nikdo nepředjíždí.
Jedno z lesních stoupání nedaleko areálu ve Vesci
V osmnáct hodin vyrážím na večeři. Volím rizoto s masem, ale musím si vystát docela dlouhou frontu, Nakonec tak trávím v depu půl hodiny, jeto vůbec nejdelší pauza z celého závodu. Teplá večeře je však fajn a v dalších okruzích se cítím až podezřele dobře.
Jeden problém se přeci jen objevuje. Z nových cyklistických kalhot mám odřený zadek. Měl jsem je před závodem jednou na projížďce a nic nenasvědčovalo, že byl měl nastat nějaký problém. Nyní ale rychle sahám po starých osvědčených a značně obnošených kraťasech, ve kterých jsem před třinácti lety dojel z Čech až na polární kruh. Zadek mě sice bolet nepřestává, ale aspoň už se to nijak nezhoršuje.
Houstone, máme problém, baterka skoro nesvítí
Kolem jednadvacáté hodiny mi bratr na kolo nasazuje přední a zadní světlo. Překvapuje mě, že přední nějak moc nesvítí. V cyklistickém krámu jsem kupoval to nejdražší, co měli, abych dobře viděl. A teď nic. Snažím se uklidnit tím, že ještě není úplná tma a až bude, tak se světlo teprve projeví. Neprojevilo. Okruh dokončuji téměř poslepu. Jediné, co se mi podařilo zjistit, je, že když do baterky praštím, tak chvilku svítí víc. Téměř nevidím. Při jednom ze sjezdů mě překvapila zatáčka, až když jsem byl v ní. Naštěstí jsem to nějak ustál. Tomu smrčku se omlouvám.
Noční průjezdy prostorem startu a cíle
"Houstone, máme problém," hlásím při příjezdu. Do dalšího kola vyjíždím s čelovkou na helmě a přední baterkou opravenou trochou alobalu od čokolády. Svítí už celkem dobře, jen se občas sama z nějakého důvodu vypíná. Je strašná zima. Dole u potoka je vlezlá mlha. Jako by nestačila ta úzká lávka, před kterou je asi třicet centimetrů bahna. Sjíždí se do dvou stop projetých přesně na šířku kola. Kdo se netrefí, má trochu problém.
Na druhé straně lávky pak původně byl kousek louky. Teď je to ale bahno s trávou, které nepříjemně drží kolo. Ještě horší je konec dlouhého sjezdu z nejvyššího bodu tratě. Za světla se dalo alespoň trochu v tom bahně zahlédnout, kudy jezdí ostatní a kde není bahno tak hluboké. V noci nepoznám nic. Chvíli to jede a chvíli pracně dupu, abych neuvízl v mazlavé hmotě.
Noční trať v pozadí s Libercem a Ještědem
Jsem unavený, mám pomalejší reakce a do depa už zajíždím po každém kole. Přestávky navíc stále protahuji. Jak si sednu a začnou mi tuhnout nohy, tak se mi na kolo moc nechce.
Už ani nevozím pití s sebou. Na trati stejně nějak nepiji. Raději si dám ve stanu teplý čaj nebo polévku. Energetické nápoje typu red bull odmítám. Bojím se, co by to se mnou udělalo. Také gely jsem za závod snědl jen tři, abych to snad nepřehnal a nedostavila se zákeřná reakce. Za světla jsem si oblíbil nealkoholické pivo. Zejména v kombinaci s nutelou účinkuje jako dobrý životabudič. Bohužel v noci je taková zima, že nutela ztuhla a nejde moc nabírat.
S jídlem jsem narazil naštěstí jen jednou, a to na ohřátý broskvový kompot. Nejdříve mi to přišlo jako skvělý nápad, ale po pár soustech jsem zjistil, že to není ono. Zapil jsem to navíc ještě pivem a poté rychle došel na toaletu. Ne, tohle už fakt nemusím.
Jedu do dalšího nočního kola. Prvních pár metrů rozhýbávám nohy, ale pak už je to dobré. Nejprudší sjezd blízko začátku je osvětlený a hlídají ho po celou dobu zdravotníci. Jak tam většina brzdí, udělaly se na něm hrboly a hodně to mlátí do rukou. Sjíždím a když už si myslím, že nejhorším mám za sebou, ocitám se na zemi. Najížděl jsem si k plůtku, kde není cesta tak rozbahněná, a roh řidítek se mi o něj zahákl. Rychle se zvedám.
Začíná svítat
Další prudký sjezd a zase končím na zemi. Nějak jsem přehlédl kámen, o kterém dobře vím. Už tudy jedu po třinácté. Letím přes řidítka, ale mám jen trochu odřenou nohu, jinak nic. Třetí pád následuje před koncem na místě, kde se trať prudce otáčí. Nechal jsem přední kolo zabrzděné o chvilku déle, než bylo třeba, a zase ležím.
"Jsi v pohodě?" ptá se cyklistka, kterou jsem před okamžikem předjížděl. Solidarita na trati je celkem velká. Pomalejší se snaží uhýbat rychlejším a pokud to úsek dovoluje, padne i nějaké povzbuzení od kolegy.
Při návratu do depa mě vyhlíží slečna. Vidím, jak stojí zabalená v dece před stanem a čeká mě. Brácha šel konečně aspoň chvilku spát. Obdivuji je. Přes den je v areálu připraven pro doprovod opravdu pestrý program od nejrůznějších závodů až po ukázky freestyle na kole a další, ale v noci je to pro doprovod jen o čekání. Chvíli s jezdcem a pak znovu čekání.
Mám problémy s přehazováním. Zaprvé v té tmě vůbec nevidím, co mám na zadním pastorku. Občas mě až překvapí, jakou kombinaci převodů to vlastně jedu. Zadruhé, což je horší, mi nejde přehodit dolů na nejmenší ozubený talíř. Občas pomůže, když přehodím ještě hodně dopředu. Jednou zafunguje hlasité přemlouvání, ale většinou mám smůlu. Část stoupání prostě musím vydupat na střední talíř.
Ranní zastávka v depu. Po chladné noci i ránu dost smrkám.
Jeden z posledních krátkých, ale prudkých a technicky těžších úseků je těsně před příjezdem do areálu. Před ním dokonce chvíli kroužím na štěrkovém parkovišti, než se mi podaří přehodit a mohu rozšlapat lehký převod, vyjet kopeček, zatočit, znovu zakmitat nohama a vydrápat druhý. Tenhle úsek už část jezdců vede, ale u mě zatím převládá ješitnost nad vyčerpáním, a tak zůstávám v sedle.
Svítá, konečně zase vidím, kudy jedu
Svítání mě překvapí. Začíná už v půl čtvrté ráno. O hodinu později mohu sundat všechna světla a hlavně vidím, kudy jedu. Sluníčko je hodně povzbuzující. Ve stoupání na vrchol trati míjím dva borce, kteří jedou sólo jako já. Leží v příkopu a vyhřívají se. Většina závodníků ale pokračuje. Především účastníci štafet mě neustále předjíždí. "Vlevo," ozve se a já se snažím uhnout na správnou stranu. Opravdu se snažím, ale protože je i hlava unavená, mám občas potíže rychle zjistit, která je levá a pravá.
Jeden z mých posledních sjezdů
"Nechceš vyrazit?" ptá se brácha krátce po desáté hodině v neděli dopoledne. "Vy chcete, abych ujel ještě dvě kola," odpovídám mu. Podle průběžného pořadí jsem patnáctý. Ten za mnou vyjel do dvacátého kola o půl hodiny po mě. "To nedá," tvrdím odhodlaně.
Nejezdí se mi nějak zvlášť špatně. Když jsem po noci sundal bundu a hlavně po dvou kolech potíží začal opět fungovat přední přesmykač, dosahuji i docela slušných časů. Zároveň se ale strašně těším na konec. Pálí mě krvavé oči z nevyspání a z bahna, co mi tam občas vletí.
Nakonec stejně vyrážím nejen do jednadvacátého, ale i do dvaadvacáteho kola. Brácha mi sice ještě v posledním kole dojíždí k prvnímu sjezdu říct, že zůstávám patnáctý a to poslední kolo už nemusím dokončit. Když už jsem začal, tak mi to ale nedá. Bojuji jen s tím, abych to stihl do limitu 12:00, jinak se kolo nezapočítá do výsledků.
Podle času předchozích okruhů bych to měl zvládnout. I tak ale šlapu, co to dá. Přidávám zejména na rovinách a začátcích sjezdů, kde už jsem se přeci jen trochu vozil, nebo to tam moc drncalo a to nepřidávalo mému bolavému pozadí. Nakonec dojíždím sedm minut před limitem a ve svém druhém nejrychlejším čase na kolo.
Zvládnul jsem to, ujel jsem 277,2 kilometru za osmnáct hodin a tři minuty. Téměř šest hodin jsem strávil po přestávkách v depu. Z první patnáctky sólo mužů suverénně nejvíc. Ležím na karimatce a tuhne mi celé tělo.
Zdálky slyším vyhlašování výsledků skvěle připraveného závodu. "Nejrychlejší ženou je Lucie Zrnová s dvaceti čtyřmi ujetými koly," hlásí moderátor. "Vidíš, ani mezi babama bys nevyhrál," utrousí brácha a odchází mi umýt kolo.
A to si dovolí říct tomu, kdo za závod zhubl čtyři kila a nastoupal 8 404 metrů, to už je skoro jak na Mount Everest.
