Jeden mimořádný okamžik s mladoboleslavským podtextem už Jan Zahalka zažil. V říjnu 2011 dovedl Tatran Střešovice až do finále Poháru mistrů, který pořádala právě Mladá Boleslav. "Je to můj největší trenérský úspěch v klubovém florbale," vzpomíná. O další nezapomenutelné chvíle se bude pokoušet už jako trenér Mladé Boleslavi. Nahradil Tomáše Janečka.
Je Pohár mistrů předzvěstí, že by se vám v novém působišti mohlo dařit?
Určitě se to dá spojit v tom, že boleslavský kádr budeme připravovat na to, abychom s ním dosáhli úspěchů i v zahraničí. A to jde jedině v případě, že vyhrajeme v Česku.
Vy už to dobře znáte, s Tatranem jste v letech 2010 až 2012 získal tři tituly. Jak na střešovické časy vzpomínáte?
Uteklo to hrozně rychle. Když si to zpětně vybavím, člověk žije v takovém tunelu – chodí do práce, na tréninky a nic jiného není. Najednou jsem zjistil, že jsou čtyři roky pryč. Až po půl roce od konce v Tatranu ze mě spadl stres a začal jsem si užívat, že jsme nedokázali úplně málo. Celkově tu dobu musím hodnotit jedině v superlativech, i když poslední sezona byla špatná.
Jan ZahalkaJako hráč oslavil s Tatranem tři tituly, ke stejnému počtu zlatých medailí dovedl Střešovice i jako trenér. Na lavičku českých multišampionů se přesunul po sezoně 2008/2009, kdy získal extraligový bronz s Future. Na podzim 2011 s Tatranem postoupil až do finále Poháru mistrů. Ve Střešovicích skončil po sezoně 2012/2013 po vyřazení v semifinále od Chodova. Loňský ročník strávil u slovenské reprezentace. Civilním povoláním je hasič. "V práci mi vycházejí vstříc, jinak bych trénovat nemohl. Veškerá dovolená padá na florbal," říká. |
Po ní vás klub odvolal. Nemrzelo vás, že jste v kontextu předchozích úspěchů nedostal větší důvěru?
V první moment mi to bylo líto, protože Tatran se stal mojí druhou rodinou. Trávil jsem s klukama hrozně moc času a většinu období tam byla parádní atmosféra. Ale pak jsem najednou cítil i úlevu. Zjistil jsem, že se dá dělat i něco jiného než florbal. Až když jsem si odpočinul, došlo mi, jak moc jsem byl vyčerpaný. Pro Tatran to tenkrát bylo dobré rozhodnutí, protože já byl na pokraji psychických sil. Už jsem týmu neměl co nabídnout a potřeboval jsem si odpočinout.
Takže jaká je životnost florbalového trenéra?
Existuje spousta výjimek ve sportovním světě, ale po téhle zkušenosti z Tatranu si myslím, že maximálně tři roky. Pak by trenér měl změnit působiště, anebo musí kádr projít radikální obměnou. Když přijde pět až sedm nových hráčů, změní se energie a práce je trochu jiná.
V minulé sezoně jste pracoval pro slovenskou reprezentaci. Létaly k vám za tu dobu extraligové nabídky?
Ani moc ne, protože žádný tým v tom období nepotřeboval změnu. Navíc – i kdyby nějaká nabídka přišla, asi bych ji hodně zvažoval. Cítil jsem, že si potřebuju odpočinout a působení na Slovensku byla dobrá volba. Tím, že šlo o reprezentační florbal, nemusel jsem tam trávit čtyři dny v týdnu, ale jezdil jsem tam jednou za měsíc. Kvalita tam trochu zaostává, takže to pro mě byla zajímavá zkušenost. Nad florbalem jsem musel přemýšlet trochu jinak, což mě posílilo.
Mladá Boleslav prý byla jedním z mála klubů, kterému jste byl ochotný kývnout. Je to pravda?
Ano. Jsem ambiciózní a mám nejvyšší cíle, ať dělám cokoliv. Chci vyhrávat a vzhledem k tomu, že jsem prošel Tatranem a dělal jsem s těmi nejlepšími lidmi, jsem na to zvyklý. Nechci snižovat kvalitu jakéhokoliv jiného týmu, ale najít po Tatranu další klub, kde bych chtěl pracovat, pro mě bylo těžké. Boleslav byla jasná volba. Řekl jsem: Chtěl bych tu trénovat. A z Boleslavi zaznělo: Máme zájem. Těším se, až s klukama začneme pracovat. Věřím, že úspěch přijde.
K němu Boleslav měla našlápnuto už v jarním play-off. V semifinále vedla nad Vítkovicemi 2:0 na zápasy, ale pak čtyřmi prohrami v řadě sérii ztratila. Proč?
Spolukomentoval jsem play-off v České televizi, takže jsem většinu zápasů viděl naživo. Když jsme si s Boleslaví plácli, koukal jsem na ně ještě jednou ze záznamu, abych našel příčiny. Navíc jsem se už bavil se spoustou lidí z týmu, takže se mi všechno propojilo jako pavučina. Už jsem měl schůzku s týmem a hráčům jsem prezentoval, co chci změnit.
Jak tedy bude vypadat boleslavská hra pod Janem Zahalkou?
Kluky čeká změna v systému hry. Rád bych zachoval útočný styl, ale je potřeba zásadně zapracovat na defenzivě. Víc bych to nechtěl rozvádět. Je to taková trenérská kuchařka, kterou nechci prozrazovat. Kvalitní trenéři si to na videu najdou, ale nemusím jim to vyprávět.
Za vašich střešovických časů platilo, že Johan von der Pahlen a další klíčoví hráči měli větší volnost...
(skočí do řeči) Herní volnost neměli.
Ale mohli promluvit k systému hry.
Vždycky to probíhalo po konzultaci. Navíc Johan v tom byl specifický. Měl zkušenosti ze zahraničí, kterými v Česku nikdo jiný nedisponoval.
Budete podobně hovořit i se zkušenějšími boleslavskými hráči?
Zachovám to, určitě budu konzultovat hru se zkušenějšími kluky. Ale na druhou stranu – už mám jasnou představu, na kterou chci, abychom se vydali. Už budeme řešit jen drobnosti, aby to na hřišti sedělo.
Sahá potenciál Mladé Boleslavi tak vysoko, abyste tu zopakoval zlaté období Tatranu?
Myslím, že je tu opravdu hodně kvalitní hráčský potenciál, ale v dnešní době se moc nevyplácí, když člověk jasně řekne, že jde za vítězstvím. My za ním samozřejmě půjdeme, ale je blbé to takhle říkat. Ukázalo se to i v letošním superfinále. Tatran pro mě byl jasný favorit, ale shodou okolností, které se v sezoně udály, prostě nevyhrál. Vítkovice odehrály v semifinále šest kvalitních zápasů a tu skvělou obranu si přenesly i do superfinále, zatímco Tatran odehrál ve čtvrtfinále i semifinále v uvozovkách osm jasných zápasů. Takže já za Boleslav říkám: Chceme do superfinále a tam chceme zvládnout ten jeden rozhodující zápas. Ale nejdříve tam musíme dojít.
