Chocová zůstala daleko za postupem do semifinále, přesto se po vylezení z bazénu usmívala.
„Neplavalo se mi úplně nejlíp. Trošku jsem nechytila techniku. Ale je to letošňák, já jsem šťastná za to, co teď plavu. Jsem ráda, že jsem tady mohla být a reprezentovat Českou republiku,“ tvrdila, stále navlečena do šedých plavek.
Před semifinálovými branami, jimiž prošla na předchozích třech světových šampionátech, zůstala o téměř půl sekundy, velké zklamání ale necítila.
Brzký konec brala smířeně, přece jen věděla, že není v životní formě. „Musím říct, že poslední rok jsem toho tolik nenatrénovala. Bohužel jsem na postupový čas 31,2 sekundy teď neměla.“
Máte za sebou svůj letošní nejlepší výkon. Na semifinále to ale nestačilo. Jak se ještě zlepšit?
Od září plánuju úplně změnit přípravu a soustředit se jenom na padesátku. Pomáhala jsem taťkovi trénovat děti, do toho jsem musela stíhat tréninky, chodila jsem někdy po obědě na hodinku si zaplavat. Taťka se mnou na trénincích nebýval tak často, protože má svůj plavecký klub a ještě učí ve škole, takže se toho moc nestíhalo. Doufám, že když od podzimu změním přípravu na padesátku, tak se ještě někam vrátím.
Myšlenky na konec kariéry si tedy už nepřipouštíte?
Právě, že mi letos bude jedenatřicet let, tak ještě úplně nechci ukázat, že jsem plavecky umřela. Chci se zaměřit na posilku, do toho dát trošku tréninku v bazénu. Zkusit, jestli to půjde. Podzim, zima, podle toho se rozhodnu, jak dál. Teď ještě nekončím.
Máte tedy ještě motivaci rvát se dál?
Motivace stále jsou, jde ale o to, jak vše budu stíhat, protože od září začínám pracovat v Praze jako trenérka ve fitku. Jde o to, jestli budu stíhat tolik tréninků, kolik bych chtěla. Proto také říkám, že teď bude pro mě priorita fitko, abych nabrala pořádnou sílu a urvala tu padesátku. Uvidím.
Říkáte, že budete pracovat ve fitku. Máte i finanční podporu, abyste se mohla věnovat plavání?
Já jsem zaměstnaná ve VSC (Vysokoškolské plavecké centrum), takže nějakou podporu mám, ale není to taková podpora, jako bývala kdysi, abych z toho vyžila. Teď, co bydlím s přítelem, platím nájem, stravu a ještě musím uživit zvířata - chameleona Benjamina a psa Jessinku. Už mi není patnáct, šestnáct, abych bydlela u rodičů a nemusela se o nic starat. Musím začít makat, vydělávat si sama na sebe, snad to půjde s plaváním skloubit.
Loni jste opět chyběla na olympiádě. Bylo to velké zklamání?
Zklamání to bylo. Mrzelo mě, že jsem nedala limit, protože se mi ho dříve povedlo zaplavat. Jo, chyběla jsem i v Aténách a Pekingu, takže už mám tři olympiády promarněné, ale já to nezvládám. Plavu i pro to, abych ukázala těm, co mi nepřejou, že tu furt jsem a že na to mám.
Když už jste zmínila přítele (freestylistu Jana Webera), co vaše kopací technika?
Zkoušela jsem jednou trénink, hakisák. Než jsem to zkusila, tak jsem si myslela, že je to absolutně nenáročný sport. A po pětadvaceti minutách mě začaly strašně bolet kyčle, kolena - všechno. Musela jsem uznat, že je to dřina. Když to někdo umí, tak to vypadá strašně jednoduše, ale to je stejné jako u plavání, když někdo plave hezky technicky. Ale nechci se nechat zahanbit, chtěla bych umět kopnout. Teď ještě musím donutit přítele, aby šel do vody, protože plavat vážně neumí.
Za kolik má 50 metrů prsa?
Zkoušeli jsme trénovat... Pamatujete, jak byl v Pekingu Erik Úhoř, který se málem utopil? Tak ani toho by nepřeplaval.
Kolik uděláte žonglů?
Sedm jsem dala, ale technicky to vypadalo příšerně. Dala jsem si za úkol, že budu přes léto trénovat, bereme hakisák i na dovolenou. (smích)
