Šestadvacetiletá dívka ze Slovácka jako by se ani nehodila na profesionální šampionát, kde se závodí o medaile. Snowboard pro Pančochovou není sport, ale spíš životní styl.
Při sobotním rozhovoru s českými novináři na terase jednoho z hotelů v Sierra Nevadě v krátkém triku a se slunečními brýlemi působí uvolněně. Na kopec si jezdí zajezdit, i když se zrovna žádné freestylové disciplíny nekonají.
A odpovídá svérázně, občas se přeřekne a místo češtiny použije angličtinu. Snowboardistka Pančochová nemá zábrany snad nikdy a nikde.
Ve slopestylu jste získala v roce 2011 na mistrovství světa medaili. Tady asi nebyl podle vašich představ, když jste skončila až na 24. místě a vůbec nepostoupila z kvalifikace, že?
Hele, nebyl. V tréninku jsem měla intenzivní pád den před závodem. Byla jsem ráda, že jsem z toho odešla celá. Na posledním skoku jsem to přelítla asi o čtyřicet metrů skoro na placku dolů a byla jsem ráda, že jsem v jednom kuse. Pokusila jsem se ještě trénovat, ale byl to trošku šok. V závodě jsem spadla znovu, možná jsem tím pádem byla ještě trochu ovlivněná. Nejsem z toho odvařená, protože by bylo příjemné odjet jízdu a postoupit do finále, což bych v klidu dokázala, kdyby se mi podařilo odjet jízdu čistě. Byla jsem z toho docela špatná.
Trenér Martin Černík říkal, že se o vás při tom pádu v tréninku hodně bál.
Hele, letěla jsem napřed hlavou do dopadu a trošku jsem si říkala, že to už je konec prostě. Zvedla jsem se a podívala se na sebe a říkala si, že to není možný, že z toho odejdu. Nějak jsem dole udělala parakotoul. Nevím, jak jsem to zachránila, ale postavila jsem se a odešla, což nikdo nechápal.
Spadla jste na hlavu?
Spadla, šla jsem hlavou dopředu, ale těsně před dopadem jsem se zabalila, takže to nebylo tak hrozné. Trochu otřesená jsem byla. Nechápu, že jsem odešla. To byl úlet.
Byl to váš největší pád od olympiády v Soči?
Byla jsem trochu v šoku, ale nevypnula jsem se. Bouchla jsem se do hlavy, ale pádů je spousta. V našem sportu padáme furt. Když se tady trénovalo od devíti, tak byl sníh na kost ledový a tři holky si polámaly záda a nějaké kliční kosti. Pořád něco je, že mi to ani nepřijde, jsou to maličkosti. V našem sportu padáme furt.
Takže podle vás pořadatelé nepřehání, když postavili v jarních podmínkách ještě náročnou trať?
Ono je to těžký, protože ráno je sníh zmrzlý a pak se změní na břečku. Když se zařízneš do skoku a nějak ti to nevyjde a skoky jsou docela velké, ten poslední má 25 metrů, tak nechceš dát hranu nebo ji přelítnout... Ale Robbie (traťový komisař Roberto Moresi) se snaží udělat, co jde. Ty skoky nejsou úplně největší, co jsme kdy skákaly, ale někdy to dělají úplně zbytečně velké. Obzvlášť pro holky, co nemají tolik zkušeností. Pak tam nějaká zranění nastávají.
Shark Tales a Mass AtackŠárka Pančochová si dala po olympiádě v Soči i kvůli zranění kolene od závodního snowboardingu chvíli pauzu. Adrenalinové řádění na prkně jí nebavilo. Až projekt, který vymyslela s nizozemskou kamarádkou a kolegyní Cheryl Maas, opět probudil touhu Češky závodit. I teď při šampionátu v Sierra Nevadě je znát Pančochové zaujetí, když o natáčení filmů vypráví. „Snowboarding není jenom o závodění, obzvlášť pro nás freestylisty. Udělali jsme si projekt Shark Tales a Mass Atack (přezdívky obou snowboardistek), točíme vlogy, inspirujeme lidi. Máme srandu, vždycky vymyslíme nějakou blbost, tak to natočíme a pak já to sestříhám, někde to plácnem. Lidi to baví, takže je to dobrý,“ přibližuje Pančochová natáčení dokumentárních filmů o sobě a o snowboardingu a tvrdí, že její videa mají sledovanost třeba 50 tisíc. Navíc „vymýšlení blbostí“ může Pančochové pomoct třeba i při bodování triků ve slopestylu. „Ve freestylu se snažíme být kreativní. Vidíš nějaký strom, tak ho tam tapneš, bongneš, děláš všemožné kraviny. Naplňuje tě to, když děláš nové triky. Jsi v takovém přítomném okamžiku a máš pak z toho dobrý pocit. Já mám navíc styl dobrý, rozhodčí mi dávají víc bodů, protože si prkno chytám, triky protahuju, nemusím dělat až tak technické triky jako ostatní.“ |
Máte oproti soupeřkám pud sebezáchovy tím, jak jste starší?
Určitě. Ty mlaďošky... Holky, kterým je patnáct, tak do toho jdou po hlavě. Já, když jsou špatné podmínky, fouká a sněží, tak jim na to kašlu, protože vím, že to nemá smysl hrotit. Mám spíš takovou rozvahu, víš. Taky jsem byla taková, že bych šla do všeho hned po hlavě. Teď už mám nějaké zkušenosti, tak už to nemá smysl.
Do rozhovoru vstupuje trenér Marek Jelínek: Už dospěla.
Je to tak. Je to tak. (smích)
Vypadáte, že jste se už z pádu a neúspěchu ve slopestylu i na U-rampě (skončila třicátá bez finálové účasti) oklepala. Jak se těšíte na disciplínu big air, která bude nově olympijská?
Baví mě to, je to trochu jiná atmosféra. Většina závodů se koná ve velkých městech jako v Miláně a v Moskvě. Musím říct, že jsme si na podzim moc nezajezdily. Byly čtyři big airy po sobě a tam si skočíte třeba dvacetkrát stejný trik. Celkově jsem si za měsíc skočila stokrát, což je úplné nic proti tomu, co skáču za den, když si jdu jen tak zajezdit do parku. Je to ubíjející, když je jeden závod za druhým.
Máte vůbec v hlavě, že se blíží olympiáda? V Soči jste vyhlásila, že se vrátíte z Pchjongčchangu s medailí.
Letos byla sezona taková pomalejší. Spíš jsem jela na to, abych se nezranila. Snažila jsem se jet co nejlehčí jízdy, abych to přežila. Měly jsme patnáct závodů a ono je to fyzicky náročný, víš co. Od začátku ledna do konce února jsme se nezastavily. Lítaly jsme přes oceán, hodně náročné.
A těšíte se na olympiádu?
Já ti ani nevím. Ona je to teď taková nálož, že ani nemám čas nad tím přemýšlet. Těším se, až bude po sezoně, trochu si odpočinem a budeme si jezdit jen pro sebe. Ty závody jsou ubíjející. Jde jenom o to, abych si vyjela body, měla na olympiádě spot (místo).
Cítíte, že s přibývajícím věkem vás cestování po závodech zmáhá víc?
Musím říct, že mě teď snowboarding baví. Soupeřky mě posouvají, abych trénovala víc a dělala triky. Nabírám spíš zkušenosti. Snowboarding je pro mě lifestyle, nepřestanu ho dělat, když přestanu závodit. Na snowboardu budu jezdit pořád.
Říkáte, že sezona je pro vás náročná, na prkně jste dohromady půl roku. Jak je to s financemi? Víte, na kolik vás sezona ve Světovém poháru přijde? Platíte si ji sama?
Vůbec ani nevím, abych řekla pravdu, absolutně nemám tušení. Střílela bych od boku. Jestli je bugdet (balíček) milion, dva... Nikdy jsem to nepočítala. Ale sponzoři platí moje výlety, přispívá mi Dukla a lyžařský svaz. Jsem v pohodě, cestuju si, snowboarduju, to mě živí, nic moc si toho nekupuju, k životu toho moc nepotřebuju. Jdu si lézt na skály, kde kempuju.
