Dvakrát rozhovor na chviličku přerušil. „Docela atmoška,“ usmál se, když Olympijský stadion, i v sobotu dopoledne tak zaplněný, zase zabouřil, až nešlo slyšet vlastního slova. A pak se v opakovaném záznamu podíval na svůj vlastní pokus.
„No, hrozný. Ale naštěstí jsem tam,“ pronesl koulař Tomáš Staněk.
Potřeboval metu 20 metrů a 75 centimetrů, zapsal si výkon 20,76. „Ideální scénář, ale bohužel ne ideální pokus,“ netajil se. „Ale jsem rád, že jsem už potom nemusel čekat. Teď si odpočinout, na masáž – a v neděli hurá do finále.“
Před plný Olympijský stadion. Bude to velké, že?
Neskutečné je už to, kolik lidí tady bylo dneska. Je vidět, že Britové atletice trošku rozumí. Ranní vstávání moc nemám rád; sice jsem se dneska vzbudil víceméně sám bez budíku, ale o půl 7 to není ono. Navíc pršelo, když jsme přijeli, no naštěstí se vyjasnilo.
Na co si ve finále věříte?
Na konkrétní mety nemyslím. Jen na to, abych se dobře trefil, pak z toho bude i kvalitní umístnění.
Forma graduje tak, jak bylo naplánováno?
Cítím to tak. Jen mě trochu při posledním tréninku tahalo tříslo, poslední dva dny jsem byl u našeho fyzioterapeuta Pavla Albrechta, snažil se mi to povolit. Není to ono, dneska půjdu znovu. Ale nemyslím, že by mě to mělo extra omezovat. Ve finále mi bude všechno jedno, nebudu cítit bolest.
Může být v ohrožení váš vlastní národní rekord 22,01?
To doufám! Samozřejmě je to hodně daleko, ale myslím, že na to mám. Atmosféra bude taky dobrá; když to rozjedu a trefím se, mohl bych se dvaadvacítce určitě přiblížit.
A ušetřené síly z kvalifikace se budou hodit...
Nešel jsem naplno: bál jsem se, abych nepřešlápl. Jsem rád, že to tam padlo a nemusel jsem zase čekat. I když jsem se vůbec netrefil, naštěstí je to tam. Obrovská úleva, mám z toho radost. A zvlášť po takovém pokusu, kdy mi to zůstalo v ruce a trefil jsem i tak limit, si myslím, že můžu hodit opravdu daleko.