Vážně velebíte porážku?
Před očima mám finále Poháru vítězů pohárů, které jsem hrála za černohorskou Podgorici. Doma jsme remizovaly s Györem, ale Maďarky už slavily, natištěná trička, jak jsou mistři. Jenže my pak venku zvítězily o tři góly. Kdybychom teď my hrály nerozhodně v Chorvatsku, říkaly bychom si: Jo, remízka, jsme spokojené, to dáme. Možná by se nám to vymstilo. Takže prohra je výhoda, musíme makat od začátku. A věřím, že bychom to fakt mohly vyhrát.
Jaký byl první finálový zápas?
Jsem s výsledkem spokojená, vždyť to vypadalo, že dostaneme i o 10. Nešla nám obrana. Ale pak jsme ji zlepšily, ubránily proskoky. Všichni jsou smutní, že to mohlo dopadnou líp, já ne. Mohlo to dopadnout i hůř. Máme velkou šanci.
Chorvatky samy přiznávají, že nemají tak širokou lavičku.
Mají z nás respekt, je to cítit na hřišti. Na lavičce jich bylo jen 11, na téhle úrovni se to takhle nedá hrát. I když ony provozovaly spíš chozenou než házenou. Právě proto, aby vydržely. Doufám, že jim rozhodčí už nedovolí hrát útok až do gólu. Když to bude rychlejší, máme větší šanci je fyzicky přehrát na konci poločasu i zápasu.
Schytala jste zase spoustu ran.
Mám škrábanec od nosu pod oko, pak mě ještě kopla brankářka po střele. Pravou tvář mám nateklou, ale bude to v pohodě.
Jsou Chorvatky nejlepším soupeřem v Challenge Cupu?
Nejkvalitnější se mi zdály Polky z Koszalinu, i turecký Üsküdar byl dost dobrý. Chorvatky mi zas tak dobré nepřijdou, ale dělaly nám nejvíc problémů. Jsou ohromně dynamické, rychlé na nohách. Nepředpokládala jsem, že budou takové prosakovačky. Já myslela, že chorvatská házená je založená na střeleckých spojkách. Ale Lovrićová to zvládala jen v 1. půli, ve druhé jsme ji na 20 minut vymazali.
