Muž číslo jedna: Nizozemec Richard Groenendaal, vítěz závodu elity, jinak místní občan.
Muž číslo dvě: Belgičan Sven Nijs, jedoucí za jeho zády bez snahy o dostižení, a proto vytrvale odmítající spolupráci se svým krajanem Mario de Clercqem, který do stáje Rabobank nepatří.
"Kdybychom spolupracovali, museli jsme Groenendaala dojet," postěžoval si na tiskové konferenci de Clercq. Utěšit jej nemohlo ani kavalírské Nijsovo gesto, který jej bez vzájemného spurtu nechal dojet ke stříbrné medaili.
Pouto stáje bylo pevné, pro Nijse rozhodující. "Už před závodem jsem řekl manažerovi belgického týmu Vlaeminckovi, že jsem v těžké pozici, ale že proti Nizozemcům nepojedu." Nijs jako Belgičan byl ochoten stíhat svého klubového kolegu Nizozemce Groenendaala, ale jen sám. "Když mě dojel Mario, už mi to nedávalo žádný smysl."
Frustrovaný de Clercq, jenž na tiskovce nezadržel slzy, přece jen našel pro Nijse ždibec porozumění. "Chápu ho, jsme kamarádi, ještě si o tom pohovoříme, ale i tak jsem na něj nazloben."
Je možné, že de Clercq by se stal potřetí v řadě mistrem světa. Do cesty se mu ale postavilo mocné pouto profesionální stáje. Nesportovní? Odsouzeníhodné? Spíše jen železný zákon.
De Clerc měl smůlu, nebyl členem týmu Rabobank.