Co teď prožíváte? Po všech těch problémech, které vás v uplynulých měsících potkaly.
Nádhera! Musím poděkovat ostatním.
Dva šampionáty, dvě medaile.
Tomu bych před startem nevěřil.
Na poslední chvíli jste zaskočil za nemocného Michala Šlesingra. S čím vás vyprovodil na trať?
Říkal, ať se snažím. Ne, to ne! Ať jedu. Popřál mi hodně štěstí. A já mu taky přeju. Ať se sebere a dokáže tady ještě udělat výsledek. Věřím mu.
Jak jste vůbec přijal zprávu o nominaci na štafetu?
Původně jsem počítal, že začnu závodit až v sobotu a říkal jsem si, jak mám čas a pořádně se připravím. Myslel jsem, že mě to psychicky nezdolá a budu v pohodě, ale ráno jsem byl docela vystresovanej. Pak jsem se srovnal a myslím, že se mi to docela zadařilo.
Jak jste se cítil na trati?
První kolo ještě dobře, pak už to bylo náročnější. Naštěstí byl dnes rychlý sníh, tak jsem vydržel i to poslední kolo.
Fyzicky bez bolesti?
Jsem překvapený, že jsem se dal do stavu, v jakém jsem. Ale ještě cítím dost bolístek. Nejenom ruku, našly se i další. Nepřipadám si jako třicetiletý, ale jako starší člověk. Naštěstí v závodě to cítit není.
Hodně vás nakopla čistá střelba vleže.
Určitě. Vestoje jsem sice jednou dobíjel, ale to je furt dobrá střelba.
Na poslední ránu vestoje jako byste čekal trochu déle.
Ne ne. Nevím, já to nevnímám. Vím, že jsem jednou dobíjel, a tak nějak jsem se trefil.
Ve Vysočina Areně panovala bouřlivá atmosféra. Vnímal jste ji?
V závodě se snažím diváky tolik nevnímat, ale když se běží dobře, rád je poslouchám. Ale na střelnici jsem se soustředil na své pocity. Vydýchat se a pořádně odstřílet.
Vysílal jste Ondřeje Moravce na poslední úsek v naději na medaili?
Přesně tak!
