Pochobradský se o prvenství doma i na zahraničních soutěžích téměř pokaždé nejvíc přetahuje se svým kamarádem a velkým soupeřem v jedné osobě Petrem Jánským. Porazil ho už před dvěma lety na mistrovství Evropy, ale loni na světovém i evropském šampionátu triumfoval Jánský.
"Ale letos jsem si věřil od chvíle, kdy jsem Petra v dubnu porazil na mistrovství republiky. Stejně tak jsem byl před ním i na mistrovství Evropy v Kyjevě," připomíná Pochobradský. "Prohrál jsem s ním jen na kontrolních závodech, ale to jsem měl problémy s kotníkem."
Nedávný mistrovský závod v rotterdamském Topsportcentru začal lépe Jánský, po základní části vedl.
"Ale rozdíl v bodovém hodnocení byl minimální, takže jsem věřil, že už po semifinále se můžu dostat na první místo," pokračuje světový šampion.
Na velkých soutěžích se všichni závodníci zúčastní základního kola, dvanáct nejlepších postoupí do semifinále, poté šest nejlépe hodnocených do finále. V každé fázi závodu se však boduje nanovo, nejlepší umístění v základní části nebo v semifinále nemusí ještě znamenat celkové prvenství.
A tak v semifinále už byl Pochobradský hodnocený jako jednička. Neznervózňovalo ho to?
"Dřív jsem před závody býval nervózní až až. A často jsem na tu nervozitu doplácel. Tak jsem dal na radu mamky a absolvoval pár sezení s kineziologem. A ono mi to pomohlo," říká Pochobradský. "Když jsem pak šel v Rotterdamu do toho finále, uvědomoval jsem si, že zase o tak moc nejde, že je to jen sport. Ale zdravě nažhavený, to jsem samozřejmě byl."
Na palubovku šel ve finále až jako předposlední, to už měli největší soupeři sestavy za sebou. Vedl Jánský před výtečným finským závodníkem Viitanenem.
"Ale věřil jsem si. Věřil jsem, že když neudělám chybu, musím vyhrát. A když mi sestava vyšla, oddechl jsem si."
Po odchodu ze závodního pódia se ale na světelnou výsledkovou tabuli díval jen po očku.
"Jako bych to zlato nechtěl zakřiknout. Pak u mého jména naskočily body a vzápětí celkové umístění. Jednička! A když jsem zašel za plentu, už mi tam gratuloval reprezentační trenér Jakub Strakoš, který je zároveň i mým osobním koučem. Takže já mu zase s obrovskou radostí děkoval za to, že se se mnou poslední dobou tak piplal."
Se svým rivalem Jánským si jen podali ruce, navzájem si pogratulovali k medailím.
"Ale to bylo všechno. Kamarády samozřejmě zůstáváme, ale v té chvíli vlastně nebylo moc co říct. Vyhrát jsme chtěli oba, ale mohl to být jen jeden."
Světové zlato život pražského studenta nijak nezmění.
"Dál budu dělat střední školu hotelnictví a gastronomie, dál budu trénovat a dál budu chtít vyhrávat," říká Pochobradský, který vedle zlaté medaile a diplomu získal peněžitou odměnu 700 eur.
"Roční náklady to uhradí tak z poloviny, tátu to moje závodění přijde tak na padesát tisíc ročně. Dvacet tisíc stojí tréninky, což je hlavně pronájem hal, protože trenér Strakoš mě připravuje zadarmo. Pak jsou tu dresy, na sezonu mám dva a jejich cena se pohybuje kolem deseti tisíc. A osm tisíc jsme dali za hudbu."
Právě hudba je ve sportovním aerobiku velice důležitá. Když závodníkovi padne na tělo, mívá u rozhodčích leckdy napůl vyhráno.
"Samozřejmě, že hudbu nepodceňuju. Mně ji na dvouminutovou sestavu připravuje italský specialista Marco Manara. S takovým člověkem se dá například domluvit, jaké nejobtížnější cviky máte v plánu, a on podle toho hudbu uzpůsobí. Ale já nechávám hudbu na Manarovi a sestavu jí přizpůsobím."
Jednu změnu ve svém oblíbeném sportu by však přece jen uvítal.
"Kdyby se tak po té zlaté medaili ozval nějaký sponzor," přeje si.
"Ještě štěstí, že nám hradí veškeré náklady spojené s účastí na šampionátech svaz aerobiku. Jinak bych si například před dvěma lety vůbec nemohl dovolit start na mistrovství světa v Austrálii."
