Knapková už mezitím mohla přemýšlet, kam uloží ceny pro vítězku závodu. "Většinu trofejí mám u rodičů v takové malé síni slávy," říkala. "U sebe mám vlastně jen zlato z olympiády a mistrovství světa."
Tentokrát jste cen dostala víc. Ze které máte největší radost?
Potěšilo mě, že i nám ženským už dávají soudek piva. Konečně! (smích) Vždycky jsem klukům záviděla, teď jsem se taky dočkala.
Vyhrála jste s obrovským náskokem. Bylo to tak pohodové, jak to vypadalo ze břehu?
Trochu jsem se bála, jak se mi po dovolené pojede. Když chvíli netrénujete, tak se to hned může projevit. Ale konkurence nebyla tak veliká, dalo se to přežít.
Když jste vpředu veslovala osamocená, vnímala jste fanoušky?
Vnímala. Kamarádi psali, že budou stát na mostě, slyšela jsem, jak na mě volají. Stihla jsem se i podívat nahoru a vidět, jak stojí přímo nade mnou.
V pátek jste pomohla mužské posádce UK v závodě univerzitních osem. Jaká to byla zkušenost?
Po té pauze to bylo něco šíleného. Naštěstí se jel jen kilometr, takže se to dalo zvládnout. Někde v půlce trati jsem si myslela, že zbývá do cíle tak 200 metrů, ale kormidelník zahlásil 400. Říkala jsem si: Panebože, to je nekonečný!
Stihla jste s muži potrénovat?
Měli jsme dva tréninky. Při druhém jsem chytla "kraba" a bála jsem se, abych pak při závodě vůbec stíhala vytahovat veslo z vody.
Nešetřili vás trochu, když jste byla jediná žena?
Tak to vůbec, nemazali se s tím. Ale byl to zážitek. Loď jede úplně jinak, cítíte tu sílu. O to horší pak bylo usedat do skifu: to jsem měla najednou pocit, že stojím.
Primátorky jste ovládla už poosmé. Vzpomenete si na předchozí triumfy?
Matně. Pamatuju si, že dřív jsem kombinovala osmu i skif. Byla jsem po prvním závodě unavená a pak jsem musela na osmě jet podle ostatních holek, taky se tam víc závodilo... To jsem bývala úplně vyřízená.
