Bylo to na podzim roku lidické tragédie, hrůzy a strachu z odvety Němců po atentátu na protektora Heydricha. Leč všední život běžel dál. A na českém venkově se sportovalo jako snad dosud nikdy.
To nebylo jen tak, aby patnáctiletý venkovan reprezentoval Spartu. Ale všiml si ho jednou v Brandýse trenér Otakar Jandera. „Co takhle za Spartu bys závodit nechtěl?“ Pražákům vždycky záviděl. Musel pracovat v úmoru na žních, od slunka do slunka. A Pražáci na letním bytě se opalovali u vody.
„Já neměl rád tu venkovskou krásu, děvčata krev a mléko, ale spíš namalované atraktivní holky z Prahy, co jezdily do Brandýsa. To byl můj pražský komplex.“ Rád skákal do dálky. V aleji na statku si vykopal doskočiště, táta mu navezl písek. Po letech, když statek rodině vrátili v restituci, šel se do aleje podívat. V místech, kde se rozbíhal ke své pozdější slávě, stál prasečinec.
Ještě dnes vyjmenovává Fikejz všechny délky, jež tehdá v Boleslavi dosáhl. V šestém pokusu 712! Bylo to o deset centimetrů víc než seniorský nejlepší výkon roku! Rekord žactva přetrvává šedesát roků, je nejstarším českým rekordem vůbec.
„Tretry jsem měl vytahané jako papuče,“ vzpomíná. Byla to obrovská vzácnost, často je kamarádům půjčoval. Daroval mu je bratranec Jirka Staněk z Prahy, který mu o atletice dost navyprávěl. Před popravčí četu jej v Terezíně postavili 4. května 1945, byla to poslední poprava války.
V osmačtyřicátém, to už studoval v Praze na Vysoké škole zemědělské, pochodoval na Hrad. Klubal se Vítězný únor a mohutný průvod vysokoškoláků se dral k Hradčanům manifestovat podporu prezidentu Benešovi. Šel v prvních řadách, a jak jim policie zahradila v Nerudovce cestu, dostal ránu pažbou do zad.
Jel na olympijské hry do Londýna, tam pohořel, ale za měsíc nato skočil 741 centimetrů. Nejlepší výkon v Evropě! Při politické prověrce na fakultě mu vzali vysokoškolský index. Vyhazovali každého, jehož rodina vlastnila půdu nad deset hektarů. Statkář Fikejz, v bolševických očích kulak, vlastnil hektarů sto. Otec Jandera se za mladého Fikejze vzal, dveře měl otevřené všude. A ministr Václav Kopecký to zařídil: Fikejzovi index vrátili.
V padesátém roce koncem října došlo na Strahově k velkému atletickému utkání ČSR - SSSR. Tribuny narvané, běžel Zátopek. Zachumelilo, na stadionu žhnuly koše s koksem. A Fikejz vyhrál dálku.
Na večerní recepci se producírovali političtí pohlaváři a slušně vychovaný statkářův syn šel komunistickému ministrovi poděkovat. „Fikejz,“ pravil Kopecký, „věděl jsem, že jseš dobrej. Ale že bys porazil sovětský soudruhy, to bych do tebe nikdy neřek.“
Na mistrovství Evropy 1950 v Bruselu získal bronzovou medaili. Doping tenkrát neexistoval. „Ale byli jsme z toho nějak zblblí, takže když jsme si na kostku cukru kapali citron, dělali jsme to tajně!“ Nikdy nedostal ani korunu. „Dělat atletiku z čiré radosti, to mě bavilo,“ říká i po letech. Pak sloužil v Dukle čtyři roky. „To už nebyla opravdová radost, spíš živobytí.“ Fikejz zůstal atletice věrný, píše o ní drahná léta. „Každý věk má své radosti i starosti,“ prohlašuje.
