„Táta mi vede přesné statistiky, takže by se v nich dalo dokonce najít, kdy jsem proměnila vůbec první v životě. A to nejen v kterém zápase, ale na minutu přesně,“ říká hráčka, jež právě v této basketbalové disciplíně překonala výraznou metu.
Ve víkendovém utkání s Ostravou si totiž její otec k trojkovým košům v ženské ligové soutěži mohl udělat sedmistou čárku.
Jak berete fakt, že i díky trojkám patříte k nejlepším střelkyním samostatné české ligy?
Těžko říct, já se ale za takovou střelkyni nepovažuji. Pro mě je vždycky důležitější tým a ne to, kolik dám v zápase třeba právě trojek.
Milena Prokešová
Statistiky ale mluví o něčem jiném. Třeba v těch trojkách těžko hledáte v historických tabulkách konkurentku.
To je ale dané tím, že jsem od mala hrála buď na rozehrávce, nebo na křídle a od hráček na těchto postech se trojky čekají.
A pro vás jsou něčím speciálním?
Pro každého je to taková třešnička na dortu, ale že bych se za nimi hnala, to zase ne.
Těch třešniček jste v lize nasbírala právě 700, vzpomenete si ještě na ty první?
Na tohle já moc nejsem, žiju spíš současností. Ale podle mého to bylo v roce 1997. V tom roce jsme byly s reprezentací kadetek druhé na mistrovství Evropy v maďarské Šoproni a já jsem dostala šanci od trenéra Blažka v Kralupech, kde jsem začínala.
Milena Prokešová* Basketbalistka Lokomotivy Trutnov, druhá hráčka historie české nejvyšší soutěže, která překonala hranici 700 proměněných trojkových pokusů. * První zaznamenala v sezoně 1997/98 pod dívčím jménem Steffanová v barvách Kralup nad Vltavou, její rekord v jedné sezoně je 87, kterého dosáhla hned dvakrát (2004/05 ve Spartě Praha a 2006/07 v Olomouci). * Je spoludržitelkou rekordního počtu trojek v jednom utkání, 19. února 2005 jich v utkání Sparty se Slovankou zaznamenala devět. * V pořadí českých trojkařek je druhá za Darinou Mišurovou (842), za ní jsou Darina Johnová (535), Jana Klečková (512), Veronika Vlková (475), Hana Horáková (451) a další. * Ve své kariéře hrála českou ligu v Kralupech nad Vltavou (1997 -2000), Přerově (2000-2002), Spartě Praha (2002-2005), Olomouci (2005-2008), Hradci Králové (2008 - 2012) a v Trutnově (od 2012 do současnosti). |
Když zůstaneme u proměněných trojek, nejvíc jste jich za sezonu dala 87, a dokonce ve dvou. Vzpomenete si kde?
Přesně asi také ne, ale mohlo by to být v Olomouci někdy před deseti lety.
Jedna z nich ano. Proč si myslíte, že právě tam?
Protože tam jsem dávala hodně bodů. Jako družstvo jsme na tom nebyly moc dobře, ale hrálo se hodně na mě, takže body přibývaly.
Druhá sezona, v níž se vám to podařilo, byla o dva roky dřív, to jste hrála za Spartu. Z ní držíte rekord v počtu proměněných trojek v jednom utkání, Slovance jste jich nastřílela devět, což zatím žádná hráčka nepřekonala.
Tak tohle si pamatuju velmi dobře a nejen proto, že se to nepovede často. V ten samý den totiž Jitka Musilová, která tehdy hrála za Strakonice, jich dala také devět. To byl unikát. V jeden den dva takové zápasy, to se jen tak nepovede.
Co je potřeba, aby hráčka byla v trojkách úspěšná?
Já jsem se sice nějak zvlášť speciálně na trojky nezaměřovala, ale nějaké se musí v tréninku naházet, abyste si věřil a měl jistotu. A abyste si věřil, musíte ji zkusit hodit i poté, co předcházející neproměníte.
Vy s tím asi problém nemáte?
To bych právě neřekla. Já tři nedám a do další se mi už moc nechce. To mi trenéři často vyčítali a chtěli, ať to zkouším dál.
Vzpomínala jste, že v Olomouci se hodně hrálo na vás, měla jste v tomhle výhodu i jinde třeba právě při trojkách?
Že se hrály akce, které bych měla třeba trojkou zakončovat právě já, to většinou ne, možná právě v té Olomouci. Dřív se to tak někde hrálo, mám pocit, že teď už to tak není, že nyní jde basket víc do komplexnosti. Není tak striktně určeno, na koho se bude hrát a kdo ji hodí. Třeba teď v Trutnově nás tady je dost, které to můžeme zkusit.
Ve statistikách úspěšných trojkových pokusů před vámi je už jen vaše bývalá spoluhráčka Darina Mišurová, na kterou jich ztrácíte přes 140. Doženete ji?
Tak tu už moc dohánět nebudu a nejen proto, že jsme velké kamarádky (smích), dokonce jsme si vzájemně svědčily na svatbě. Rozdíl v těch bodech je velký, uvidíme také, co bude dál.
Prý dokonce hrozilo, že ani nedotáhnete tu sedmistovku. Před sezonou jste prý zvažovala, zda ještě hrát dál?
Já jsem dokonce byla rozhodnutá skončit a také jsem i řekla, že skončit chci.
Trutnovská křídelnice Milena Prokešová (vlevo) přihrává kolem královéhradecké Terezy Kuthanové.
Co změnilo váš názor?
Najednou mi bylo s myšlenkou, že už dál hrát nebudu, hůř než s vědomím, že se do toho pustím. Proto jsem se rozhodla do toho jít.
Určitě jste sledovala i vývoj v klubu, s jehož týmem jste byla tak úspěšná. Odešla řada opor, nezvažovala jste i tuhle stránku?
Tak to vůbec, to nebylo rozhodující. V kariéře jsem zažila i sezonu, kdy se všechno prohrálo, a přesto na ni vzpomínám v dobrém. Trutnovu jsem chtěla pomoct, přemýšlení o tom, že by se mohlo prohrávat, v tom vůbec nehrálo roli. Daleko větší roli hrálo to, že jsem byla v minulé sezoně zraněná a že jsem takhle kariéru končit nechtěla. Během zranění i po něm se mi věnovali doktoři, hodně mi pomohli, třeba i kvůli nim jsem to ještě chtěla zkusit a pokračovat.
Jak vám vyhovuje, že trutnovský klub přešel k jinému systému, než na který jste byly zvyklé?
Pro mě je změna v tom, že nejdu třikrát v týdnu dopoledne na trénink a že se netrénuje odpoledne, ale spíše pozdě večer, což je vzhledem k rodině někdy komplikovanější. Ale zase mi to dává čas věnovat se i práci, začala jsem se věnovat masážím, takže mě teď těší, že lidem můžu dát i něco jiného než basketbal.
Trutnovské basketbalistky Michaela Vondráčková, Milena Prokešová, Lenka Pazderová a Andrea Ovsíková (zleva) slaví ligový bronz.
Během své kariéry jste vystřídala řadu klubů, na který vzpomínáte nejraději?
Všude, kam jsem šla hrát, jsem se to snažila udělat tak, aby to bylo fajn, a všude se mi to podařilo. Samozřejmě teď v Trutnově mám rodinu i všechno zázemí, takže jsem maximálně spokojená.
Když posoudíte svoji dlouhou kariéru, splnila se vám přání z jejích začátků?
Pro mě byla největším cílem reprezentace, což se splnilo tak napůl. Jednou jsem nominovaná byla, byla jsem na soustředění, ale bylo to bez zápasu, do žádného jsem nenastoupila. Ale mohla jsem dělat, co mě baví, a dlouho jsem se tím živila. A když člověk dělá, co ho baví, a bere za to ještě nějakou korunu, tak je to úžasné. A baví mě to pořád, třeba bude ještě další rok. Mám to nastavené tak, že basket stále dělám pro radost.
