Co vás teď bolí víc - tělo nebo porážka?
Asi obojí. Už v trénincích, co jsme tady tu trasu absolvovali a bylo to opravdu náročné. A teď naostro jsme se museli zmáčknout ještě víc.
Čím vás Oxford porazil? Víc trénovali?
Jeli líp. Udrželi si náskok, co měli na startu, podrželi ho celou zatáčku a my už jsme nedokázali využít konec, kde naše pravá dráha měla výhodu.
Navíc spolu trénujete jen sedm měsíců.
To je stejné pro obě univerzity.
Kdy už bylo jasno?
To není nikdy dřív než v cíli. Ale podle mě se rozhodlo v posledním úseku druhé zatáčky Surrey Bend, tam nám kousek cukli a už si to podrželi.
Jaké byly instrukce?
To všechno řešil kormidelník, zná strategii, jak se pohybovat v zatáčkách. Potřebuje nás vyburcovat a my jsme dělali, co jsme mohli.
Dostanete šanci na reparát?
Můj start byl asi poprvé a naposledy. Na univerzitě budu studovat do srpna a jediná možnost je, že by se podařilo navázat na doktorském studiu. Ale to je zatím ve hvězdách.
Trošku netaktní otázka - vzali by vás znovu do lodi, když jste teď prohráli?
Kdybych pokračoval ve studiu, tak v září se začíná s výběrem odznova. Určitě bych měl šanci přihlásit se do týmu, ale znovu bych musel projít všechny testy, výběr na lodě, k tomu samozřejmě přijdou noví kluci a bylo by to úplně jiné.
Když jste se na břehu v hloučku objali, slíbili jste si, že za rok to bude jinak?
Kromě veslování jsme řešili to, že jsme byli dobrá parta, že to tak zůstane na hodně let. Během posledního týdne, co jsme trénovali v Londýně, jsme absolvovali řadu společenských akcí a jednou z nich byl oběd, který organizovali veslaři, co závodil před čtyřiceti, padesáti lety. Byl to jejich sraz po tolika letech. A já předpokládám, že jak jsme tady jeli, tak se nevidíme naposledy. Asi se teď rozprchneme různě do světa, ale doufám, že se ještě několikrát uvidíme.
