Byl to výjimečný okamžik.
Tyson, jeden z nejslavnějších boxerů všech dob, dorazil do Prahy. Dlouhé minuty pak v holešovickém klubu popisoval své životní eskapády.
Šanci na vlastní oči vidět bývalého světového šampiona v těžké váze neprováhala řada tuzemských celebrit a známých tváří. V potemnělém sále nechyběl bavič Richard Genzer, zpěvák Richard Krajčo, hokejový boss Tomáš Král, omilostněný Jiří Kajínek či lobbista Ivo Rittig.
Na pódiu vystoupil slovenský raper Rytmus, v roli předskokana byl zpovídán Karlos „Terminátor“ Vémola, jeden z předních českých zápasníků MMA.
Hlavní hrdina byl ale jen jeden. Dvaapadesátiletý Američan, který v dětství kradl kola, choval holuby a později za mřížemi začal boxovat. Časem se stal ikonou svého sportu.
Seděl v křesle naproti Liboru Boučkovi a poslouchal záplavu někdy nevinných, jindy záludných dotazů. Jaké jste byl dítě? Kdy jste se poprvé setkal s holuby? Proč jste spadl do závislosti na drogách? Jak chutnalo ucho Evandera Holyfielda? Máte ještě svou tygřici?
Postupně jí proplouval.
„Byl jsem divoké dítě. Kradl jsem kola, byl jsem neklidný. Užíval jsem si, když jsem byl v průšvihu.“
„V devíti letech. Jeden můj kamarád holuby měl, pomáhal jsem mu čistit holubníky, pak jsem dva holuby dostal. Ptáci jsou prostě úžasní.“
„Nevím, možná to byla deprese. Je pravda, že jsem si život tehdy hodně užíval. Ze závislosti jsem se pak dostal díky pomoci své rodiny a přátel.“
„To si opravdu nevzpomínám, nijak nechutnalo.“
„Už ne. Mám totiž děti, takže jsem ji musel dát pryč. Děti a tygřice spolu nejdou dost dobře dohromady. Jmenovala se Kenya.“
O čem Tyson ještě v zaplněném SaSaZu mluvil?
O tom, kdy se poprvé opravdu porval:
Bylo mi devět a jeden kluk, jmenoval se Gary Flowers, mi ukradl jednoho z mých holubů. Vzal ho a zlomil mu vaz. Tu hlavu po mně hodil a zacákal mě od krve. Vytloukl jsem z něj duši, to byl můj první skutečný boj.
O vyhazovu z autobusu:
Řidič mě jako malého kluka nepustil do autobusu, protože si mě dobře pamatoval kvůli kapesním krádežím. Víte, já byl mizerný zločinec. Do svých 12 let jsem byl zatčen asi tak třicetkrát.
O boxerských začátcích:
Když jsem byl v kriminále pro mladistvé, tak jsem si všiml party kluků, kteří se vraceli s monokly a polámanými žebry, ale smáli se. Ptal jsem se, co dělali. Prý boxovali. Hrozně jsem to chtěl taky zkusit. Musel jsem se dostat do skupiny k Bobbymu Stewartovi, ten tam měl box pod palcem. Povedlo se. Pak si mne všiml Cus D’Amato. Bylo to divné setkání. Přišel za mnou starý pán a řekl mi, že ze mě může udělat nejmladšího šampiona v těžké váže a že je na sto procent přesvědčený, že na to mám.
O vztahu s D’Amatem:
Byl to tak trochu můj táta i moje máma. Když mi bylo šestnáct, zemřela a Cus mě adoptoval. Byl pro mě hodně důležitý a moc mi pomohl. Naučil mě disciplíně, stával jsem ve tři a chodil běhat, makal jsem na sobě. Když pak také skonal, tak jsem šel za cílem, který mi určil - stát se nejmladším mistrem světa v těžké váze.
O tom, jak ve 20 letech získal mistrovský pás:
Na zápas s Trevorem Berbickem si dobře pamatuju. Boxoval jsem dobře, vyhrál jsem. Byl to jeden z nejlepších mačů, jaké jsem kdy zažil.
O manželství s Robin Givensovou:
Nebyl jsem připravený, po roce bylo po všem. Byl jsem mladý, hloupý a zamilovaný. Když Robin řekla v televizní show Barbary Waltersové, že manželství se mnou je peklo, měl jsem chuť ji uškrtit.
O třech letech v kriminále:
Víte, vězení mě vůbec nezměnilo. Vyšel jsem z něj jako úplně stejný člověk, jakým jsem byl před odsouzením za znásilnění. Neovlivnilo mě to. Takovou situaci musíte překonat, překousnout to, nesmíte se nechat zlomit. Kdybych tomu podlehl, teď tu nesedíme.
O kousnutí do ucha Evandera Holyfielda:
Vytáčelo mě, že mě pořád trefoval hlavou, dával mi hlavičky. Kdyby to nedělal, nikdy bych ho nekousl. Nebyl jsem hladový, ale prostě pořádně naštvaný. Mrzelo mě, že ten zápas skončil takhle. Na druhou stranu jsem to nebral jako stěžejní moment svého života. Pořád jsem měl dost peněz a skvělou kariéru.
O prohře s Lennoxem Lewisem:
Nic za tím nehledejte, žádnou senzaci, nechtěl jsem záměrně prohrát. Prostě jsem na něj neměl, v tu chvíli byl lepším boxerem než já.
O bankrotu:
Dlužil jsem 23 milionů dolarů. Vypořádal jsem se s tím díky svému právníkovi, kterému se podařilo domluvit se státem, tedy s mým věřitelem, dobrý splátkový kalendář. Pak už jsem jen musel být disciplinovaný.
O tom, na co je kromě boxu pyšný:
Na to, že mám děti. I kvůli nim jsem změnil svůj život a napravil se. Jednoho dne jsem si řekl, že se musím stát lepším rodičem. A také lepším partnerem pro svou ženu.
