Jak se dostal projektový manažer z Českých Budějovic k velkému týmu na Rallye Dakar jako fotograf?
Minulý rok měl jezdec Martin Macík besedu v budějovické Slavii. Tam jsem si šel jako fanoušek poslechnout, jak to na Dakaru chodí. A domluvil se přes kamaráda, že jim to nafotím. Martinovi se snímky líbily a pozval mě na testování do Sosnové, kde jsme si sedli i osobně a s týmem jsem odletěl na testy do Tunisu. Pak jsem jel do Polska, do Španělska a na podzim na finální testování do Maroka. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil fotit kamion. Je to o dost jiné než fotit speciál pro rallye. Už v Tunisu jsem si říkal, že bych chtěl jednou na Dakar, ale viděl jsem to v horizontu několika let.
To se nakonec podařilo už letos, kdy jste začal s focením?
K focení jsem se dostal po návratu z Ameriky, kam jsem jel po střední škole, rodiče mi s sebou dali digitální foťák a začalo mě to bavit. Pak mi dal brácha zrcadlovku, začal jsem číst a zajímat se o to, jak fotku zlepšit, to mě pohltilo. Jezdil jsem fotit svatby, narozeniny a různé akce.
Jak jste se dostal k focení motorsportu?
Vše se výrazně změnilo v roce 2016. Zavolal mi Vojta Štajf, že zakládá rallye tým a chtěl by mě jako fotografa. Už předtím jsme se osobně znali, díky tomu se mi tak otevřely dveře do světa motorsportu. Po první sezoně u rallye jsem dost zainvestoval do vybavení. Pak jsem se začal zajímat podrobněji o Dakar.
Dakar je známý svou náročností. Jak jste bojoval s únavou?
Fotky, které jsem potřeboval odevzdat, jsem měl hotové většinou už během dne nebo k večeru. V dnešní době musíte práci odevzdávat okamžitě kvůli sociálním sítím a navíc je v Peru časový posun, tak jsme potřebovali mít něco hotové velice brzy. Pak jsem promazával nepovedené záběry, zpracovával fotky na sociální sítě a připravoval věci na další den. Do postele jsem se dostal tak v jednu v noci. Spali jsme v kamionu, na jehož střeše jsou vyklápěcí stany, kde spí jezdci, a uvnitř úzké palandy pro zbytek týmu. Na komfort si nemůžu stěžovat, lidé z menších týmů spí venku na lehátkách.
Fotil jste jen váš tým, nebo jste měl domluveno více jezdců?
Mimo fotky Martina a motocyklisty Jana Brabce jsem fotil pro autoklub České republiky. Díky tomu, že se stal Martin ambasadorem autoklubu. Domluvili se na spolupráci s tím, že jim dodám fotografie pro sociální sítě a budu spravovat Instagram včetně instastories. Aby tak vznikl příběh trochu ze zákulisí Dakaru. Náklady na člověka na rallye jsou zhruba 10 tisíc eur. Já tak spravoval po dobu Dakaru sociální sítě autoklubu, to znamená, že jsem fotil všechny české i světové jezdce ze špičky závodu a dával je na Instagram.
Vyplatí se to týmu zafinancovat?
Myslím, že ano. Jen za deset dní dakarské rallye přibylo na instagramové stránce Big Shock racing týmu 40 tisíc sledujících. Marketingový potenciál je při téhle soutěži obrovský a všichni to vědí.
Jak je to se stravováním, měli jste týmového kuchaře?
Veškeré jídlo a servis je zaplacený u pořadatelů. Oni dělají kuchyň, postaví lékárnu nebo media centrum a přejíždějí takhle z etapy na etapu. V bivaku je okolo dvou tisíc lidí. Je to spousta práce. Snídali jsme v bivaku kolem páté ráno. Jídlo bylo výborné.
Jak jste řešil v nabitém programu hygienu?
Podle možností. Po pár dnech jsem si pomalu zvykl na malou sprchu v obytném kamionu. Nějaké dny jsem sprchu vynechal. Sedací partie je třeba mýt pravidelně. Přece jen strávíte v autě v horku většinu času.
Dobré místo je základ dobré fotky, jak jste si místa vytipovávali?
Navigace je pro nás nejtěžší, dostaneme stejný roadbook jako závodníci. K tomu GPS souřadnice, kde by měla být zajímavá místa. Najít však v poušti tu správnou dunu nebo skok není jednoduché. Je třeba se pohybovat kolem trati s ohledem na vlastní bezpečnost a zároveň neomezovat jezdce. Občas se stane, že někde čekáte a následně zjistíte, že závodníci jezdí pár set metrů od vás. V každé etapě jsou neutralizace, body, kde se cesta závodníků kříží s nějakou lehce přístupnou cestou pro pořadatele. Tam dostávají jezdci razítka za průjezd. Ta místa jsme využívali a z bodů vyráželi kus cesty do pouště na nějaké zajímavé místo.
Jak jste se v poušti přepravovali?
V terénním autě jsme jezdili ve třech. Já, kameraman a týmový mechanik, ten s námi jezdil, abychom vyplnili místo v autě, takže občas trochu trpěl. Na čtvrté sedačce jsme měli velký box s molitanem, kam jsme naskládali techniku. Fotky jsem posílal většinou za jízdy nebo v autě. Na střeše jsme vozili lopaty, lehátka, spacáky pro případ mimořádné komplikace. Před startem etapy musí mít každé auto podle pravidel aspoň deset litrů vody a nějaké jídlo.
Co sluníčko a velké vedro, byl to velký problém?
Slunce je vyčerpávající, celý den praží, je 40 stupňů a před paprsky se není kde schovat. Několik hodin čekáte na jeden průjezd. Fotka je pak třešnička na dortu. Zkušenější fotografové mi říkali, že letošní Dakar byl jeden z těch nejpohodlnějších. Tím, že se konal jen v Peru, tak nebyly dlouhé přejezdy. Jezdili jsme tak 600 kilometrů denně.
Ve všudepřítomném prachu a písku trpí technika, řešil jste to?
Měl jsem kryt jen na objektivy, jinak na nic jiného. Podle mě je to zbytečné, stačí průjezd jednoho auta, který udělá takový oblak prachu, že to nemůže ochránit nic. Z externí nabíječky jsem vysypal kopici písku, tak ta je asi mrtvá.
Fotografováním se živíte?
Ne, pracuji jako projektový manažer. Naštěstí mám tolerantního šéfa a na závody mě pouští. Vždycky po návratu z rallye na mě čeká hodně práce. Je to náročné, ale zvládnout se to dá. Fotkami bych se neuživil, to je spíše hobby.
