Jaká byla vaše první tisková konference po závodě Světového poháru?
Taková nervózní. Už za cílem mě napadlo: Já budu muset mluvit v angličtině.
Zvládl jste to.
No, mám v ní velké rezervy. Ale už jsem dostal vánoční dárek, poukaz na deset lekcí angličtiny, tak mám další důvod na ní pracovat. Jsou to všechno nové pocity, ale rozhodně krásné. Na tohle se zvyká strašně hezky.
Věřil jste, že na posledních metrech ještě můžete porazit Rusa Šipulina?
Ne vůbec ne. Já byl už úplně koženej. Ale najednou jsem se pod kopcem objevil kousek za ním a viděl jsem, jak mu strašně seklo. Tak jsem to zkusil. A potom v cíli už ani nekladl žádný odpor a bylo to vlastně jednoduchý. A teď to strašně vstřebávám.
Po sérii pátých míst ve Světovém poháru jste se poprvé probil na stupně vítězů. Je to tedy zlomový závod kariéry?
Já to strašně moc chtěl prolomit. Pohyboval jsem se pořád v desítce a něco tomu chybělo. Teď to tam ale skončilo. Ale pořád to ještě nechápu.
Jak jste se ráno cítil?
Ráno už to bylo dobré, ale včera jsem měl po těle nedobré pocity. Říkal jsem si: Snad na mě nic neleze, bolely mě nohy a trochu i záda. Ale pak to večer odeznělo, tak jsem si pomyslel: Dobrý, je to ve standardu. Já na pocity před závody až tolik nedávám. Někdy vás bolí nohy a jedete skvěle, někdy jste naopak O.K., ale nedostanete se do tempa. Takže vždycky čekám, co přinese první kolo. Tam se pozná, jak se den povede a na co budete mít.
Už po sprintu jste říkal, že byste se ve stíhačce chtěl opět jednou stát „skokanem“ dne. Ale že vyskočíte o 26 příček až na stupně vítězů, to vás asi nenapadlo, že?
Tak v Östersundu jsem se už posunul i o 31 míst. V té stíhačce je spousta věcí možných, ale nikdy bych do ní nešel s myšlenkami, že bych vyskočil až takhle dopředu. To spíš vyplynulo ze situace. Byl jsem překvapený, že je na střelnici tolik chyb, protože podmínky nebyly až tak složité. A pak jsem se plynule posunoval až do té poslední stojky, kam jsem přijel sedmý a viděl jsem, že přede mnou je vlak šesti lidí. Co si budeme nalhávat, věděl jsem, že někdo z nich určitě chybovat bude. V tu chvíli jsem přemýšlel nad rozšířeným podiem. Souboj o třetí místo mě napadl až v kopci posledního kola. Tam už se netaktizuje, tam se jede, co to jde, na limitu. Vzal jsem Peiffera a potom uviděl před sebou Šipulina.
Byl to další čtyřpoložkový nulový závod ve vašem podání. Dodá vám sebevědomí i do těch dalších?
Určitě. Já byl předtím trochu nešťastný, protože po Vánocích jsem měl v položkách hrozně moc jedniček a ty nuly nějak nepřicházely. I ve sprintu jsem tady byl strašně zklamaný z té jedničky vestoje. A teď tohle. Jo, je to bomba.
ZASLOUŽENÁ EUFORIE. Michal Krčmář slaví třetí místo ve stíhačce v Ruhpoldingu.
Málem jste nakonec porazil i druhého Emila Hegle Svendsena.
Vteřinka mezi námi byla. Ale třeba už nedojížděl tak natvrdo. I když Emil pak v cíli ležel asi dvě minuty na zemi úplně vyřízenej. Měl toho vážně dost. Ale nechci polemizovat, že kdyby byl dnes závod o pár metrů delší, tak bych ho dal. Jsem třetí a jsem za to strašně šťastný. Musím poděkovat i za lyže, jak začalo padat, tak se vůbec nezpomalily. Možná i proto jsem se v posledním kole dokázal přiblížit k Šipulinovi.
Jaké pak byly vaše pocity hned za cílem?
Hned po projetí cílem jsem si z plna hrdla zařval. Je to pro mě první podium, i kdyby mi bylo na zvracení, tak si to užívám a dokážu stát na nohách. Měl jsem v cíli tak úžasný pocit, který člověka jen dobije. Najednou jsem se cítil odpočatý a jel bych ten závod klidně ještě jednou. Ani teď ještě únava nepřišla, ta na mě spadne asi až večer na hotelu, až začnu balit. Tam mě to semele. Ale teď se cítím tak nabitě, že bych šel klidně k trati fandit holkám.
