Když vzpomínáte na Gabrielu Koukalovou, co se vám vybaví?
Úplně nejdřív? Její kanadské žertíky. Ty s jejím odchodem z našeho týmu vymizely.
Gabriela Koukalováukončila kariéru |
Co vše vyváděla?
Třeba vymačkala trenérům ve sprše šampon a místo něj tam nalila ionťák. Ale my jí to pokaždé vraceli. S Michalem Šlesingrem jsme jí a Jitce Landové schovali pod postel smradlavé sýry a ona si pak myslela, že Jítě tam smrdí nějaké zkažené jídlo. Gábina dokázala žertíky vymýšlet i přijímat. Když začala trénovat s naším mužským týmem, vnesla do něj srandu i jakýsi náboj.
Náboj? Jak to myslíte?
Přestože to byla žena, snažila se s námi trénink co nejdéle vydržet a dojet nebo doběhnout s námi co nejdál. Tou úžasnou zarputilostí byla jedinečná, díky ní se dostala až na vrchol. Přijela pak na závody, hned dosáhla nějakého úspěchu a tím rozrazila nervozitu v celém týmu.
Jak své úspěchy potom prožívala a oslavovala?
Střídmě. Každopádně se o ně dělila i s námi. Dostávala od lidí různé dary, třeba bonboniéry, po večeři je přinesla a rozdělila do kolektivu. Byla společenská a často s námi večer sedávala, tedy hlavně s trenéry a skupinou kluků, holky u toho tolik nebývaly. Jen v Gábinině posledním závodním roce už taková nebyla. To šla raději na pokoj a zůstala tam sama.
Podle těch, kteří ji dobře znali, byla nejspontánnější do her v Soči 2014. Potom už ji psychický stres i spousta nesportovních aktivit začaly příliš zatěžovat?
Tak to bylo. Marketingový zápřah měla obrovský. Spousta těch akcí je příjemných, potkáte při nich tolik zajímavých lidí. Ale každý sportovec si musí vyhodnotit, jak k nim přistoupí. S Ondrou Moravcem byla po olympiádě v Soči zhruba na stejné pozici, co se úspěchů týče. Ale každý k tomu přistoupil jinak. Ondru zajímaly jen sport a rodina a věci okolo mu byly ukradené. Gabču začal bavit společenský život, ale to ji od sportu odtahovalo. Ona byla určitý bohém, s jinými zájmy než my ostatní.
Jednou mi řekla: Já do toho biatlonového společenství vlastně vůbec nezapadám.
Svým způsobem to byla pravda, osobnostně i charakterově se odlišovala. Ale rozhodně nesouhlasím s tím, že bychom ji nějak vyčleňovali z kolektivu nebo že by neměla takové podmínky, aby se s námi cítila dobře.
Už v létě po hrách v Soči bojovala se zdravotními a psychickými problémy a zvažovala, že skončí s biatlonem. O dva roky později řešila podobnou krizi znovu. Cítil jste, že ji ten tlak stále více zmáhá?
Jednoznačně. Kolikrát se na ni lidé někde sesypali, třeba i v Rusku, byla stále středem pozornosti a ne vždy to dobře snášela. Ondra Rybář i Jirka Hamza se jí snažili radit, jak se s tím vyrovnat. Ale nikdo, kdo si takovou popularitou sám neprojde, nedokáže pochopit, jak se v takové situaci dotyčný člověk doopravdy cítí.
Také jste jí radil, jak si zachovat čistou hlavu?
Říkal jsem Gabče: Zkus si brát z těch lidí pozitivní energii. Ale občas toho bylo na ni až neúnosně. Mohlo ji to semlít, zvlášť když nebyla úplný extrovert. A ne každý to pochopil.
Jak vnímáte dlouze oddalovaný konec její kariéry?
Tak, že teď končí nejúspěšnější žena v historii českého biatlonu, která dala svému sportu strašně moc, dostala ho u nás do povědomí fanoušků a udělala z něj sport, který statisíce lidí v Česku baví. To po ní zůstane. Za 10 let už nikdo nebude řešit, jaké háčky to mělo.
Myslíte to tak, že za 10 let se lidé budou bavit především o Koukalové šampionce a už nikdo nebude řešit její kontroverzní knihu?
O tom jsem naprosto přesvědčen.
Mrzí vás, jaký efekt ta kniha měla? Nedávno jste mi říkal, že atmosféra v týmu ani zdaleka nebyla tak špatná, jak ji v knize místy popisovala.
Já celou tu knížku nečetl, její propagace mě nezaujala, i když jinak mám autobiografie sportovců rád. Ale narazil jsem na některé úryvky a samotného mě překvapilo, jak Gábina to prostředí nastínila.
Speciálně ženský tým.
Samozřejmě, ženský kolektiv není jednoduchý. Holky jsou holky, a když jsou spolu tak dlouho, problémy vznikají. Zeptejte se trenérů i z jiných sportů, jak těžce se jim pracuje s holčičím kolektivem. Přesto mě překvapilo, že Gábina atmosféru v týmu vnímala až takhle drsně a negativně. Za tu dobu, co s námi byla, si rozhodně na nic takového nestěžovala. Čímž nechci říci, že v knížce psala lži.
Možná byla chyba, že po tolika letech vzájemného soužití si s týmem nevyříkala, co některými pasážemi knihy vlastně myslela. Pročistil by se tím vzduch?
Určitě. Strávila s námi spoustu času a pak se od nás ze dne na den odstřihla. Od té doby jsme se neviděli, přitom já s Gabčou předtím řešil i věci ohledně soukromého života. Prostě odešla a dál už nebylo vůbec nic, s nikým si tu knihu nevyříkala. Já sám jsem iniciativu setkat se s ní nevyvinul. Měl jsem pocit, že se s nikým z nás bavit nechce.
Čas by mohl alespoň některé rozpory uhladit, ne?
Přesně tak. Ve finále možná tou knihou uškodila i sama sobě, setkal jsem se s řadou lidí, kteří ji vnímali jako špatnou věc. Já radši budu vzpomínat na chvíle, kdy s Gabčou byla v týmu sranda, a úplně nejvíc na období kolem her v Soči, kdy všechno fungovalo doslova úžasně. To byly ještě takové příjemné časy, neposkvrněné tlakem zvenku.
