Nebylo to právě optimistické nedělní ráno v biatlonovém Novém Městě.
Od sobotního odpoledne opakovaně lilo a zase lilo. Tak moc, že organizátoři museli uzavřít i některá parkoviště pro diváky na zcela podmáčených loukách.
„Mám strach, že ti lidé už dneska nepřijdou,“ pronesl ustaraně Jiří Hamza, šéf organizačního výboru při pohledu další vodu, padající na areál.
Výsledky českého týmu do té doby zůstávaly daleko za očekáváním. Žádná z žen se ani neprobila do hromadného závodu. „Nejde nám to. Nemůžeme se plácat po ramenou,“ vykládal šéf svazu.
Reprezentací a realizačním týmem navíc zmítala viróza, plynule přecházející z jednoho závodníka na druhého.
Michal Krčmář se už ve čtvrtek odstěhoval z pokoje od svého tradičního spolubydlícího Ondřeje Moravce, bojujícího právě i se střevními potížemi. Přesto se v noci na neděli Krčmář potil a když se ráno vzbudil... „Nebylo mi vůbec hej. Kdyby nešlo o Nové Město, asi bych nejel.“
Ale nestartovat právě tady?
„Ty tisíce lidí přijely kvůli nám. Já prostě jet musím,“ prohlásil.
Krčmář má v sobě krev bojovníka, ale zároveň i obrovskou dávku sebekritiky. Nezažijete ho, aby hledal příčiny svého neúspěchu ve všemožných okolních vlivech. Hledá je vždy jen sám v sobě.
Nepřekvapilo tedy, že ani na virózu nemínil nic svádět. „Bavili jsme se o tom i s Ondrou Moravcem. Třeba za ty naše předchozí výsledky i slabosti těla mohlo to, že jsme tady neunesli ten fyzický a psychický tlak, hrábli si na dno a pak se nám to všechno sečetlo. Na virózu se rozhodně nechci vymlouvat.“
Jak po stíhacím závodě slíbil, v sobotu večer si sedl sám se sebou, aby si udělal pořádek v hlavě a namotivoval se.
„Mám docela rád tyhle momenty, kdy pokazím závod, klesnu na pomyslné dno a v mysli se potom vracím k základním principům a věcem, co bych měl dělat,“ vyprávěl. „Uzavřel jsem se do sebe a všechno si sám probral.“
V neděli ráno mu navíc zapípala povzbudivá SMS od Kateřiny Emmons, jejich střelecké trenérky: „Spouštět umíš, uzavři se do své bubliny a dnes si to užij.“
V té zprávě byly ještě další věci, technické rady. Po sobotní Krčmářově střelecké mizérii zafungovala slova psycholožky - amatérky Emmons přesně tak, jak měla. „Povzbudila mě. I kvůli takových chvílím jsem moc rád, že s námi Katka v týmu je.“
Hodinu před polednem, jako by se ta zamračená novoměstská biatlonová neděle začala projasňovat.
Fanoušci navzdory Hamzovu pesimismu přišli. Dlouhé procesí v pláštěnkách se táhlo k areálu. Opět jich dorazil úctyhodný počet, více než 27 tisíc. Celkový počet diváků dosáhl po čtyřech dnech čísla 101 351.
„Mohu před nimi jen smeknout. Jsou neuvěřitelní. To, jak fandí v jakémkoliv počasí i šedesátým závodníkům v cíli, je cosi neskutečného,“ říkal Hamza.
27 TISÍC. Atmosféra na tribunách při závodu s hromadným startem.
Vzápětí se rozjasnila i česká výsledková šeď.
Pravda, Krčmář při první položce opět jednou musel jednu ránu dobíjet. Později byl na trati donucen měnit hůlku. Ale nic z toho jej nezastavilo.
„Při čtvrté ráně úvodní ležky jsem málo dotáhnul závěr,“ vyhuboval si. „To byla má chyba, školácká. Stydím se za ni, kaju se.“
A ta hůlka?
„V rozbředlém sněhu na trati se mi propadla 20 centimetrů hluboko a jak jsem ji tahal zpět, vytrhla se mi z poutka a zůstala tam zapíchnutá. Naštěstí jsem brzy dostal novou.“
Věděl, že při svém pomalejším běhu se musí opřít o čisté položky.
První ležka - pět terčů skoleno. Při druhé rovněž. Pak i při první stojce.
TŘI ČISTÉ POLOŽKY. Michal Krčmář na střelnici.
Najednou jel po trati na sedmém místě, dotahoval se do vláčku před sebou. „Bimbo hraje vabank. Ví, že musí,“ podotkl Hamza. Když Krčmářovi vláček zase cuknul, bojoval dál sám s tratí i vlastním tělem.
„Vždycky jsem se snažil někoho chytit, abych nějaké vteřinky ušetřil, ale bohužel to úplně nešlo,“ popisoval. „Jel jsem celý závod na limit. Jsem rád, že jsem to dokázal aspoň na střelbě ukočírovat.“
Až při závěrečné stojce poprvé a jedinkrát minul. Ale chybovali také další. Z trestného kola vyrážel znovu sedmý, hned za ním uháněl stále se lepšící Ondřej Moravec a s nimi navrch duo francouzských rychlíků Simon Desthieux a Martin Fourcade. Lukrativní společnost.
Ne, s nimi se udržet nedokázal. Přijížděl však do cíle na pro něj cenném 10. místě. „Nechal jsem na té trati naprosto vše. Na víc nebylo.“
Bezprostředně za ním se nikdo nehnal. Tribuny burácely, a tak Krčmář v cílové rovince bleskově zapřemýšlel, jak fanouškům poděkovat a dát jim najevo, že si jich váží.
Jel přece pro sebe, ale i pro všechny ty lidi.
Zpomalil, sundal si čepici a výmluvným gestem ukázal, jak před diváky s uznáním smeká.
„Chtěli jsme se s těmi lidmi rozloučit výkonem, za který se nemusíme stydět,“ svěřoval se. „Ohromně jsme všem, co nám fandí, vděčni vděčni za to, jak neúnavně nás podporují. A nejen my. I Martin Fourcade nebo Johannes Bö tu před diváky smekli. A Italové nám už v Hochfileznu vykládali, jak se těší na kotel v Novém Městě. Pro všechny biatlonisty je odměnou tady být.“
DOBRÁ PRÁCE. Ondřej Moravec (vlevo) a Michal Krčmář v cíli, osmý a desátý muž pořadí.
Za cílem podobně jako o den dříve v případě Ondřeje Moravce následoval zběsilý úprk Michala Krčmáře na toaletu, protože rozbouřený žaludek měl v posledním kole doslova na vodě.
Ovšem to už v tu chvíli nebylo ani trochu podstatné.
Když se vrátil, usmíval se: „Tělo toho má sice dost, ale po mém včerejším výbuchu jsem snad ty lidi i trochu zahřál. Do poslední položky jsem střílel o velké pódium, tak doufám, že je to bavilo.“
V předchozích sezonách se teprve po Novém roce postupně rozjížděl a zrychloval. Pokud k dosavadní spolehlivé střelbě (s výjimkou sobotní větrné loterie) přidá rychlejší položky i běh, nemusí zůstat jen u 10. místa.
„Dám si dva dny od střelby oraz a začnu na tom pracovat,“ plánoval. „A při exhibici na Schalke si vyzkouším rychlou střelbu pod tlakem.“
Ve druhém lednovém týdnu se potom při čtvrtém pohárovém kole v Oberhofu pokusí udržet právě nastavený kurz vzhůru.
