Z 1 500 trenérů z 55 sportů prošel až do desetičlenného finále, kde ho minulý víkend fotbalový kouč Pavel Vrba či volejbalový odborník Zdeněk Haník zvolili Nejlepším trenérem mládeže za rok 2015. Je jím 41letý Michal Eisenkolb, a ač sám florbal začal hrát, až když k němu přičichli jeho synové, byl pro porotu hned zkraje favoritem.
Proč? Třeba i kvůli tomuto - zdánlivě netrenérskému - pohledu: „Na turnajích nejde o výsledky. Že prohrajeme zápas, je mi úplně jedno. To cpu i do hlav rodičů.“
Na úvod se zeptám: Je správné, když rodiče trénují děti? V kanadském hokeji s tím měli potíže, protože otcům chybělo trenérské vzdělání, metodika.
Je to správné. Do určitého věku totiž dokážou rodiče dát trénování úplně jiný náhled než kluk, který sice hraje extraligu, ale k dětem nemá přístup, protože je nemá. Když to bude blázen, který baží po výsledcích, tak dětem sport úplně zhnusí. Nejhorší věc, kterou trenér u dětí může udělat, je na ně řvát. A nedej bože, aby vypustil z úst urážku. Proto jsou rodiče důležití. A proto jim opakuji: Pojďte nám pomoct.
Chtějí pomáhat? Neberou kroužek, za který platí tisíce, jako servis, že se jim o dítě postaráte?
Ano, jsou rodiče, kteří to berou jako družinu, kde zaplatí a dítě odloží. Ale víc než dvě třetiny mají zájem, chodí se dívat na tréninky.
Michal Eisenkolb přijímá gratulace.
Prý jste si je ale musel zklidnit.
Na hokeji i fotbale je zvyk řvát a nám se to přeneslo do haly, kde je to blíž k hřišti. A kam si rodiče často chodili hladit své ego. Měli šikovného kluka, tak na něj pořvávali. A to mi strašně vadilo. Teď už se to ubírá dobrou cestou, dětem nikdo nenadává, ale přiznám, že to byl boj. Navíc má florbal jednu výhodu.
Jakou?
Je to sport inteligentnějších lidí, což se projevuje i při fandění. Přesto musíte s rodiči pracovat. Když přijde nové dítě, tak se rodič dozví, že na turnajích nejde o výsledky. Že mě nezajímají. Chci, aby to bylo jedno i dětem. Jasně - předveďte co nejlepší výkon, ale když se prohraje, nikdo vám nebude nadávat.
Dokdy nemá jít o výsledky?
Do 12 či 13 let. Pak se to láme.
Do té doby hrát o bonbony?
Rozdělil bych to. Hrát část na výsledek, ale moje zkušenost je taková, že se dají udělat super turnaje, kde není jediná medaile. I tak jsou děti nadšené, stejně tak rodiče. Těm akcím se říká míchačky.
Turnaje, kde se děti z různých týmů promíchají. Takže hrají spolu sparťan i slávista. Bylo těžké to prosadit?
Štvalo mě, když jsem viděl, jaká je mezi dětmi řevnivost, že si při zápase nadávaly, pokřikovaly. Ale měly to od rodičů. Ti byli schopni při utkáních na sebe pořvávat z jedné tribuny na druhou a já si připadal jako v blázinci. Byl to bordel. A tak jsem udělal míchačky, kam jsem „nenáviděný“ tým pozval.
A změnil jejich pohled?
Snad, mám pocit, že to mezi nimi funguje lépe. Že se sejdou na turnaji, před zápasem si plácnou. Že pak nemají problém přiznat teč, když hrají proti kamarádovi, se kterým hráči na míchačce byli v jednom celku. Teď jsem mluvil s kolegou-fotbalistou a má tam obdobný problém. Říkám: Zkus míchačku! Rodiče musí pochopit, že děti jsou stejné, ať hrají za toho, či onoho.
Má trenér kontrolovat známky?
Určitě! Já chtěl kontrolovat i žákovské, pak jsem od toho upustil, protože je to zodpovědnost rodičů. Ale když za mnou přijdou a řeknou, že děti mají problém ve škole, tak jaká je na ně páka? Jedině sport!
Za trest jim ho zakázat?
Když mu zakážou tréninky, tak to je nesmysl a nefunguje to. Když dítě dostane blbé známky, tak to musí vyventilovat, a to se stane jedině na tréninku. Ale na zápas už ho nevezmu. Půjde tam, až se zase zlepší ve škole. V tom musím být zajedno s rodiči. Zároveň je ale potřeba se postavit i na stranu dítěte. To je pak otázka psychologie, kterou musíte získat. Dítěti stačí říct jednu blbou větu a můžete mu strašně ublížit. Složí se a se sportem skončí.
Řešíte mimosportovní potíže?
Tolik ne. Ale pro mě je největší problém dítě, které je ve střídavé péči, rodiče si dělají naschvály a děti to odnášejí, a tak se stane, že nepřijde na zápas, protože byl zrovna u mámy, která ho nechtěla odvézt. Úplně zbytečně jim kazí dětství.
Dokola slýcháme, že je problém přitáhnout ke sportu děti...
... a já říkám, že je to blbost. Pro mě je naopak „problém“, že jich chodí hodně. Mám jich 48 a na zápasy se dostane 30. Ale nejdůležitější je dát každému šanci, takže jsem měl i pár dětí po lehké mozkové obrně. To dítě nikdy nebude hrát extraligu, což ani nechce, ale když mu dáte příležitost, tak se zapojí do cvičení mezi ostatní. A když děti vidí, že se snaží, tak mu pomohou. A o tom to je, že vychováme lidi, kteří k sobě budou ohleduplní.
V mnohých sportech se brzy selektují děti podle postů. Co u vás?
Dítě nemůžete profilovat v šesti letech. I když třeba vím, že by byl lepší v obraně, tak ho právě proto dám do útoku. Můj úkol je poslat dítě ve 13 letech o kategorii výš, aby bylo schopné na jakoukoliv roli. Proto je na postech střídám, že prohrajeme, je mi fuk. Mám volnou ruku, což bych přál každému trenérovi.
Velkým tématem v hokeji je korupce u mládežnických trenérů. Je to i florbalové téma?
Mně se to nikdy nestalo. Asi je to tím, že v hokeji a fotbale je větší tlak. I když teď jsem četl, že fotbalová asociace požádala ostatní svazy, aby na internet nedávaly výsledky dětských soutěží. To je skvělá věc. I fotbal jde dobrou cestou, jen hokej s tím má problém.
Kolik dětí k vám přijde a neumí kotoul?
Polovina, což je ukázka, že je ve školách tělocvik postavený na hlavu. To je základ všech problémů, které děti mají.
Prý za to může i florbal. Pro tělocvikáře je nejjednodušší rozdat dětem hokejky a nechat je hrát.
Taky jsem to slyšel. Přitom to dětem nedá vůbec nic, jen pár modřin na nohách, ale co se týká všestranného rozvoje, je to v háji. I proto do tréninků zařazuji gymnastické soustředění pod vedením specializované trenérky. Plánuji i judo, chci zavést plavání. Je to běh na dlouhou trať, protože to vyžaduje víc času od rodičů i od nás trenérů.
Kolik času vám trénování zabere a jaká je odměna?
Tak 20 hodin týdně. A peníze? Dva až dva půl tisíce za měsíc.
