Měl jste skvělý start, po kterém jste se hned našel v nejlepší desítce. Ale pak jste se najednou propadl na pětadvacáté místo. Měl jste defekt?
Přesně tak. Start byl v tomto závodě hodně důležitý, věděl jsem, že se mi musí povést, což se podařilo. Jenže pak přišel ten defekt zadního kola zrovna na takovém špatném místě, že jsem jel skoro půl okruhu na prázdném kole. To mě nějaké síly stálo.
Věřil jste v tu chvíli, že pro vás ještě není elitní desítka ztracená?
Přiznám se, že ne. Chvilku mi trvalo, než jsem se z toho dostal, vydýchal se a pokračoval dál, protože jsem se snažil na tom prázdném kole jet co nejrychleji. Ale nevzdával jsem to, viděl jsem, že i ostatní kluci měli problémy s defekty, takže jsem se posouval snáz, než kdybych musel všechny dojíždět. Tím samozřejmě neříkám, že to bylo zadarmo (usměje se).
To určitě ne, ale snad za dvě kola už jste byl znovu na desátém místě, věděl jste o tom?
Věděl, každým průjezdem cíle jsem si na digitální tabuli ověřil, kolikátý jedu. Věděl jsem i kolik času ztrácím na ty přede mnou a byl jsem o tom informovaný i z tratě.
¡Así llega a meta Michael Boros! 7o. #Bieles2017 pic.twitter.com/uxwCcJGkfx
— Road&Mud (@_RoadAndMud) January 29, 2017
Poslední metry jste pak nejel na kole, ale na koloběžce. Co se vám stalo?
Před cílem byla taková šikmá stráň, na které přede mnou spadnul Gianni Vermeersch a skoro mě sundal. Už ani nevím, jak jsem se tomu pádu vyhnul. A taky netuším, jestli jsem se nějak dotkl přehazovačky, ale zasekl se mi řetěz a já nemohl šlapat.
Tak jste vzal kolo a udělal si z něj koloběžku.
V tu chvíli už mi nic jiného nezbylo. Měl jsem štěstí, že Vermeersch měl taky problém, ulomil celou přehazovačku a za mnou byla trochu mezera, takže jsem takhle mohl dokoloběžkovat až do cíle pro sedmé místo.
Už se vám to někdy stalo, že byste cílem prošel po svých?
Bylo to poprvé a se šťastným koncem.
Vlastně jste nebyl jediným závodníkem, kdo měl podobný problém.
Podmínky byly opravdu extrémní. Jak ta trať o víkendu povolila, změnila se tak, že byla o dost poctivější a těžší. Ale to bahno a kameny způsobovaly, že řetěz s kazetou fungovaly hůř. Ale mně se to líbilo.
Bodejť by ne, máte za sebou životní závod. Navíc jste se stal zkraje ledna poprvé i mistrem republiky. Z celé sezony musíte mít radost, ne?
S těmito dvěma výsledky jsem určitě spokojený, protože byly cílem letošní sezony. Ale ten průběh jsem si představoval trochu jinak. Doufal jsem, že budu dojíždět stabilněji v nejlepší desítce, ale já byl často na té hraně – jedenáctý, dvanáctý, třináctý. Není to jednoduché, v každém závodě je dvacet lidí, kteří o první desítku mohou jet. Ale sezona to byla dobrá a ještě nekončí.
Co vás ještě čeká?
Dojezd sérií Superprestige a DVV Trophy v Belgii a pak další tamní regionální závody, kde je ale furt stejná konkurence.
A pak budete konečně odpočívat?
Přesně tak. Asi budu hlavně doma. Tím, že jsem pořád v Belgii, tak si pak užívám už jen to, že můžu být v Táboře a ani nemám potřeba někam extra jezdit.
Čím se za sedmé místo z mistrovství světa odměníte?
Hmmm, asi ničím. Kdybych byl na bedně, tak možná něčím jo.
Takže příští rok...
Třeba jo (zasměje se).
