V Tálíně postavili k depu načerno značku na omezení rychlosti na 30 km/h. Řidička Opelu Astra, který v nepřehledné situaci Matulu srazil, jela padesátkou. „Vidělo to dvě stě lidí,“ diví se postižený.
Po nehodě, kdy ležel dva měsíce v nemocnici, chodí Triatlonista roku 1996 a 97 stále o berlích a se třemi šrouby v těle. Přišel o možnost vykonávat svoji práci.
Z pojistky, kterou má uzavřenu každý člen ČSTV, dostane pár tisíc. Organizátoři, unie vysokoškolského sportu a triatlonový svaz mu po víc než půl roce složili „bolestné“ 60 000 Kč.
Jedenatřicetiletý sportovec přišel o chystanou smlouvu v resortním středisku, zajišťující stálý plat. Profesionální kontrakt mu neprodloužil jeho klub Diana Praha.
„Můj průměrný příjem v solidní sezoně byl asi 900 000 korun. Většinu samozřejmě spolkly náklady, ale teď nemám vůbec nic,“ stěžuje si. Žije z úspor, začal obchodovat s doplňkovou výživou. Jen mimořádně silná vůle drží proslulého smolaře při myšlenkách, že se vrátí k závodění.
„Nechci se tahat po soudech s lidmi, se kterými jsem něco prožil. Ale možná mi nic jiného nezbude,“ uvažuje trpce. „V Americe bych podobné starosti neměl,“ říká. Tam soudy postupují vůči viníkům mnohem tvrději. Zkušenost je nutí řešit následnou kompenzaci raději dobrovolně, mimosoudní cestou.
„Bývalého triatlonistu Radka Parnicu porazilo před lety na soustředění v USA auto. Jel asi desítkou a jen si odřel loket. Na místě dostal tři tisíce dolarů a přitom ani neotevřel pusu,“ srovnává.
Nelituje, že měl myslet na budoucnost a lépe se pojistit? „V Itálii mi všechna léčení a vyšetření automaticky hradil klub, nemusel jsem se o nic starat,“ vzpomíná na hostování v římském Laziu, kde byl před dvěma lety vyhlášen spolu s fotbalistou Pavlem Nedvědem nejlepším sportovcem klubu.
