V Novém Městě s nimi oslavoval také třetí a čtvrté místo Susan Dunkleeové.
Dohromady je dal psycholog Sean McCann, s nímž 15 let spolupracoval. Tentýž McCann začal před pěti lety působit u biatlonistů.
„Už dřív jsem Seanovi nabízel: Biatlonu rozumím, moc mě baví. Kdyby naši reprezentanti potřebovali pomoc, dej vědět,“ líčí Emmons.
Loni se mu skutečně ozvali.
Zpočátku s biatlonisty USA jen na dálku řešil psychiku i taktiku střelby. Na podzim už s nimi na soustředění ladil techniku. V Novém Městě byl poprvé na Světovém poháru, od dalekohledu analyzoval položky. A v únoru se chystá také do Hochfilzenu na mistrovství světa.
Na svého biatlonového „koníčka“ má teď čas. „Jako po každé olympiádě si i po Riu dopřávám šest měsíců, kdy sám nestřílím.“
Navíc právě řeší dilema: Chci pokračovat s kariérou až do her v Tokiu 2020? Nebo radši skončím?
Důvodů je víc. Střelecká unie vyškrtla z her jeho hlavní disciplínu, malorážku vleže. „Jasně, mohu dál startovat v malorážce na 3 x 40 ran. Tu disciplínu miluju. Ale příprava na ni je strašně moc práce.“
Situaci mu komplikuje také velké množství národních kvalifikací, na které musí každoročně cestovat za oceán. Trénuje v Česku, je tu i koučem na Dukle, ale nominovat se na významné akce musí v USA.
Nabízeli mu, ať tedy reprezentuje Česko, jenže krčí rameny: „To je těžké. Já jsem Američan.“
S manželkou Kateřinou, zlatou českou olympioničkou z Pekingu 2008, žijí v Radnicích, nedaleko od Plzně. S nimi i jejich tři děti. „Julince je sedm a půl roku, Marťasovi tři a půl a Emmě rok.“
Tím však nekončí. „Čekáme čtvrté - a poslední,“ směje se.
Už vědí, že čtvrtý potomek bude holčička. Už pro ni mají vybrané také jméno.
Vlastně je biatlonové.
„Gabriela.“
Ale možná i kvůli maličké Gabriele se pětatřicetiletý Matt Emmons rozhodne, že se už na olympiády jako závodník nikdy nevrátí. „Pro Katku to je s tolika dětmi těžké. Proto přemýšlím, jestli má smysl, abych dál se střelbou pokračoval a byl furt pryč.“
