„Všechno je to týmová práce, souhra. Jeden nebo dva lidi by nic nezmohli. Je nás tam spousta a všichni musí makat naplno,“ říká sedmatřicetiletý rodák z Telče.
Před pár dny jste se vrátil z dakarské rallye, jaká byla?
Obrovský zážitek. Je to úplně něco jiného než klasická rallye. Mnohem náročnější.
V čem například?
Třeba už jen v počasí. V Argentině je nyní léto, takže se tam teploty pohybují kolem čtyřiceti stupňů. Jenže pak přejedete do Paraguaye nebo Bolívie a najednou je o třicet stupňů méně. Ale ta náročnost je samozřejmě i ve spoustě jiných věcí.
Ze záběrů v televizi a na internetu všichni vědí, jak si během dne počínají jezdci na trati, ale jak je to s doprovodným týmem?
Ten se musí pokaždé přesunout do místa dalšího bivaku. Ráno pošleme Martina na trať a pak vyrážíme my. Přejezdy jsou třeba 400 kilometrů, ale taky třeba i tisíc. To máte na celý den. Táhnete se úzkými cestičkami a kotáry a dorazíte někdy kolem sedmé večer.
A pak až do rána skáčete kolem úprav a oprav závodního vozu?
Asi tak. Jezdí s námi i fyzioterapeut, ten se postará o posádku, protože je za cestu v závodním autě vždycky strašně dobitá. A my se vrhneme na auto. A další den se jede znova.
Takže na nějaké poznávání Jižní Ameriky to zrovna není.
To ne. My vlastně vidíme přírodu a města jen zpoza oken doprovodných aut při přesunu z jednoho bivaku do druhého. Maximálně můžeme někomu zamávat.
Martin Prokop nakonec dojel jedenáctý. Je to úspěch, nebo neúspěch?
Je to samozřejmě super výsledek, ale na druhou stranu, pokud by nedostali hodinovou penalizaci kvůli chybě v navigaci, tak z toho mohlo být sedmé místo. A to by samozřejmě bylo ještě o něco lepší.
Kolik času vlastně z roku strávíte takhle na cestách mimo domov?
Úplně přesně spočítané to nemám, ale vychází to zhruba na nějakých deset až čtrnáct dnů v měsíci.
To musíte mít hodně tolerantní manželku...
To taky mám, bez toho by to nešlo. Ale žena dopředu dobře věděla, koho si bere, takže s tím počítala.
Ono je skoro s podivem, že jste se při takové frekvenci cestování stihli vůbec najít.
Naštěstí jsme se znali už z dřívějška, takže jsme to pak všechno jenom doladili. (směje se)
A jelikož automobilový svět je z větší části pořád ještě doména mužů, tak může být klidná i po stránce nějakého případného pokušení. Mám pravdu?
(směje se) Samozřejmě. Je klidná, v tom není vůbec žádný problém. Člověk si musí srovnat hodnoty.
Vánoce jste strávil doma?
Ano, to jsem stihl dobře. Odjížděli jsme až 26. prosince, takže svátky jsem si užil doma s manželkou a čtyřletou dcerou moc hezky. A Silvestra stejně moc neprožíváme.
Když se vrátíme k vaší profesi, jak jste se vlastně dostal do týmu mechaniků profesionálního automobilového jezdce?
Přes známé od nás z Telče. Bylo to v roce 2003. Martin Prokop tehdy jezdil závody po republice a sháněl mechaniky. A mě mu doporučili naši společní známí.
Předtím jste dělal co?
Jsem vyučený automechanik a pracoval jsem v jedné dílně. Vždycky mě to táhlo k autům. Už odmala, protože můj táta byl taky automechanik.
Vaši dceru ale do téhle rodinné tradice snad zapojovat nebudete. Nebo ano?
Uvidíme, k čemu ji to potáhne. Na to je ale ještě čas. Já se hlavně snažím být s ní co nejvíc, když přijedu domů. Jsem vždycky smutný, když musím pryč od rodiny, ale naštěstí jsou telefony a internet, takže jsme pořád ve spojení.
Na slavné Rallye Dakar doprovodný tým tráví celé dny na nekonečných přejezdech. „Ty jsou třeba čtyři sta, ale i tisíc kilometrů. Táhnete se úzkými cestičkami a kotáry a dorazíte někdy kolem páté odpoledne,“ vypráví šéf mechanik MP Sportu Martin Šmach.
Neměl jste někdy chuť se vším tím cestováním seknout a najít si něco doma?
A to víte, že vám občas něco takového prolítne hlavou. Zvlášť když se toho v přípravě nabalí víc. To si pak někdy říkáte, jestli to máte vůbec zapotřebí. Jenže potom, když je všechno hotové a vyjedeme znovu na závod, tak už je to zase o něčem jiném. A když navíc vidíte, že se povedl nějaký pěkný výsledek, tak vás nějaké myšlenky na konec přejdou.
Jinými slovy, práce je vaším koníčkem...
Ano, velkým. Jinak by to nešlo, když si představíte, kolik času tomu obětujete.
Máte nějakou oblíbenou rallye nebo místo, kam se rád vracíte?
Určitě Finsko. Prostředí a příroda tam jsou nádherné. Všechny ty lesy a jezera - je zážitek to vidět.
Každý si asi dovede představit trénink závodního jezdce, ale jak je to u mechaniků? Máte také nějakou svoji přípravu?
Naše příprava je taková, že vždycky, když se objeví nový vůz, musíme se ho nejprve naučit skládat a rozkládat.
Znamená to, že vy vždycky auto nejprve celé několikrát rozeberete a složíte a až potom vyrážíte na závody?
Přesně tak. Je rozdělané do posledního šroubku a zase složené. Všechny díly se musí pečlivě vyčistit, než se složí. A samozřejmě je potřeba si nachystat i potřebné náhradní díly. Musíte vědět, kterých bude potřeba vzít o něco víc. A po závodě se dělá zase to samé - auto rozdělat, zrepasovat a složit.
Takže vy vlastně pořád dokola skládáte puzzle. Nebo spíš stavebnici lego...
(směje se) Přesně tak. Je to takové velké lego. Hračka pro dospělé automechaniky.
Celý váš tým je skoro pořád pohromadě, nepanuje mezi vámi občas nějaká ta ponorková nemoc? Nelezete si na nervy?
To víte, že se do sebe taky někdy pustíme. Ale to je úplně normální. Za chvilku o tom nevíme. Jsme sehraní, všechno je to týmová práce.
A co Martin Prokop? Ví se o něm, že je výborný automobilový jezdec, ale jaký je v roli šéfa?
Úplně v pohodě. Přátelský, ale taky přísný. Což je samozřejmě potřeba. Každopádně na všem se s ním dá vždycky v klidu domluvit. A je s ním sranda. Stejně jako s ostatními kluky.
Je v popisu práce mechanika i to, že s ním musíte občas vyjet na tréninkovou jízdu?
Samozřejmě, bez toho to nejde. Mechanik si musí vyzkoušet, v jaké rychlosti závodník jede. Uvědomit si, že co se neudělá na sto procent, může být velmi nebezpečné.
