Před čtyřmi lety na hrách v Riu získal Tóth pro Slovensko první olympijskou medaili z atletické disciplíny v samostatné historii země. A hned zlatou.
„Byla to jedna z nejtěžších padesátek v kariéře, ale žádná krize mě nepostihla,“ sdílel tehdy své pocity bezprostředně po závodě.
Místo dalšího pobytu na výsluní však Tóth v následujícím roce čelil podezření z dopingu kvůli nesrovnalostem v biologickém pasu a přišel o možnost obhajovat svůj titul na mistrovství světa v Londýně. Ukázalo se, že zbytečně, žádné pochybení se mu neprokázalo.
A když překonal jednu nepříjemnost, objevila se další.
Po mistrovství Evropy v Berlíně 2018, kde slovenský chodec vybojoval stříbro v závodě na 50 km, jej zasáhlo zranění pravého zadního stehenního svalu, které naplno vykurýroval až před světovým šampionátem v Dauhá loni na podzim.
„Moje příprava byla velmi dobrá. Připravil jsem se na podobnou úroveň jako v Berlíně, možná i na trochu lepší,“ vzpomíná Tóth pro web Světové atletiky.
„Ale nebylo to dost dobré na podmínky, kterým jsem v Dauhá čelil.“
Stejně jako další chodci a běžci se nedokázal vypořádat s extrémním prostředím, ve kterém závod probíhal. Přestože start byl až před půlnocí, teplota neklesla pod 30 stupňů Celsia a Tóth po 28 kilometrech odstoupil.
„Byly to ty nejtěžší podmínky, kterým jsem ve své kariéře čelil,“ říká. „Nyní se snažím vymazat všechny vzpomínky na ten závod.“
Rok a půl nedokončil závod
Posledním závodem, který Tóth dokončil, tak zůstává zmíněný šampionát v Berlíně, od té doby drží slovenský chodec půst dlouhý přes 18 měsíců. A příležitost přerušit jej je v nedohlednu.
Do letošní sezony plánoval vstoupit 21. března na domácím závodě v Dudincích, kde chtěl pokořit kvalifikační limit do Tokia. Trénoval v Jihoafrické republice, kde strávil tři týdny, další soustředění podstoupil na Tenerife.
Dál už ten příběh znáte, koronavirová pandemie ochromila dění po celém světě, sportovní akce nevyjímaje.
„Bylo to velmi frustrující. Připravoval jsem se na ten závod více než tři měsíce s jediným cílem: splnit limit do Tokia. Byl jsem velmi zklamaný a smutný. Říkal jsem si, že mohu zahodit veškerou svou přípravu do koše. Byl jsem frustrovaný, že nemůžu závodit, ale v tu dobu se zdálo, že olympiáda pořád proběhne v normálním termínu. Uvědomil jsem si, že bude nemožné splnit limit a připravit se na hry, na obojí nezbyde dostatek času,“ ohlíží se Tóth.
Zdravotnické krizi záhy podlehly i hry v Tokiu, jejichž termín se o rok posouvá.
„Nejdůležitější je, že stres se nyní zmírnil,“ uvědomuje si Slovák. „Teď můžeme vyřešit tu nejdůležitější věc, zdraví celého světa. Před rozhodnutím o odložení her jsme byli pod tlakem. Bylo to, jako bychom se ocitli na dvou židlích: připravovat se na olympiádu a dělat vše pro to, abychom zůstali zdraví.“
Plnit limity do Tokia až od prosince? Rok 2020 je zbytečný, zlobí se atleti |
Roční odklad mu příliš nevyhovuje, v době konání her mu bude 38 let. Má tedy stále šanci stát druhým chodcem v historii, který pod pěti kruhy obhájí svůj titul? „Vše co mohu říct, je, že jsem velmi motivovaný, ale mé zdraví je ta nejdůležitější věc. Takže uvidím den po dni, týden po týdnu, jestli budu schopen se připravit na top úroveň,“ nastiňuje Tóth.
Kvůli pobytu v domácí izolaci je nucen vyměnit luxusní zahraniční podmínky za pohodlí svého domova a přilehlé okolí. „Vliv na můj trénink to má velký,“ přiznává. „Je nezbytné zůstat doma co možná nejvíce, také náš sportovní klub je zavřený, takže trénuji sám v lese nebo doma. Naštěstí mám běžecký pás. Ale bez fyzioterapeuta a trenéra jsem omezený.“
V současné situaci však Tóth nachází i pozitiva v podobě trávení více času s rodinou, vaření, pečení, uklízení či učení dvou dcer. „Po zimním tréninku potřebuji jak fyzický, tak mentální odpočinek, takže během izolace trénuji jen velmi lehce, pouze hodinu denně. Je to jen udržovací trénink a uvidíme, jak se situace vyvine. Ale věřím, že motivace a chuť do tréninku se vrátí.“
