Ale dneska bylo vidět, že vás to hodně bolelo. Je to tak?
Bolelo, bolelo to hodně. Ale naštěstí to bolelo všechny. Nevím, jaký tady mají vzduch, ale všem se tady hrozně špatně dýchá. Je tu i nízko položená dráha, led taky neumí udělat tak dobře jako v Evropě, kde se na to specializují. V posledních dvou kolech bylo vidět, že holky i chlapi na pětce odcházeli. I ti, co normálně vydrží až do konce.
Máte šanci si tak těžký závod vůbec užít?
Byl to napínavý a výborný závod, diváci se asi museli docela bavit. Od Ireen (Wüstové) jsem ze začátku dostávala čočku a pak jsem to dojížděla, takže to bylo zajímavé. Není to vždycky o tom, že se člověk baví. Je to dřina jako každý sport a musí se počítat s tím, že to bude bolet. Kdyby nebolelo, dlouho by to člověka nebavilo.
Těšila jste se, že už konečně zase přijdou závody? Nebo jste byla tak nervózní, že to nešlo?
Hrozně jsem se těšila, ale když začíná první svěťák, člověk je vždycky hodně nervózní, což bylo vidět i na tom ulitém startu. Nějaké závody už jsem odjela, ale stejně pak člověk přijde na led a je to jiné. Do té doby každý závodí v Holandsku, Německu, Norsku a kouká jen po časech. Tady už jsou všichni na jednom ledě a rozdávají si to mezi sebou, je to něco jiného.
Takže u vás žádná změna, co se nervozity týče.
No, samozřejmě. (zasměje se) Doufala jsem, že čím budu starší, tím to bude lepší. Ale nějak mi to zatím nevychází.
Na startu vždycky máváte do kamery, tentokrát jste se koncentrovala. Pak se vám nepovedl start a následně jste snad málem upadla?
(Rozesměje se) Je to pravda, měla jsem tam takovou slabší chvilku. Ale nezamávání nebylo úmyslné. Měli nějaký problém se zvukem, takže jsem neslyšela své jméno, neměla jsem čas ani zamávat. Pak jsem slyšela až start. Určitě jsem nechtěla nic dělat jinak.
Jela jste v poslední rozjížďce s Ireen Wüstovou, za to jste byla ráda, ne?
Hrozně. Je to s ní sice vždycky těžké vzhledem k tomu, jak to rozjede, ale je to jedna z nejlepších závodnic. Naštěstí jsem to byla já, kdo vydržel až do konce.
Wüstové v závěru docházely síly...
Ten led tady vážně není procházka růžovým sadem, hodně to bolí.
První výhra v sezoně vás nabije i uklidní, ne?
Můžu říct, že mě moc nenabila, protože mě hrozně moc bolí nohy. Ale samozřejmě jsem se trochu uklidnila.
A zároveň si potvrdila, že stále můžete být nejlepší...
Za to jsem taky hrozně ráda. Je to jedenáctá sezona, kdy jsem na stupních vítězů. Táhne mi na třicet a přicházejí mladší holky, které mají hodně sil a energie. Je to těžší a těžší, jsem ráda, že s nimi můžu bojovat a i když jsem od některých holek třeba o sedm, o osm let starší, tak jim dokážu konkurovat a musí se mnou počítat.
Máte další rekord, tentokrát dráhy, který jste na tříkilometrové trati vylepšila o šest vteřin.
Jel se tady pouze sprinterský Světový pohár, takže se dalo očekávat, že ho někdo dokáže překonat.
V plánu máte ještě kilometr, patnáctistovku a týmový závod. Vše platí?
Ještě nevím, asi se poradíme, bylo to namáhavé. Ale přihlášená zatím jsem.
