Přezdívá se jí formule 1 ve vzduchu. A to nejen kvůli rychlosti (až 370 km/h), které kličkující letouny mezi pylony dosahují, ale šampionát Air Race, v němž závodí 12 elitních pilotů, se F1 podobá i vychytávkami, které k úspěchu potřebujete.
Tak třeba simulátory.
Zatímco v F1 je běžné, že i ti nejlepší jezdci na nich tráví hodiny a dny, aby před odjezdem na závody nadrilovali a „nabiflovali“ do nejmenších detailů okruh, který je čeká, v sérii Air Race to ještě před pár měsíci vypadalo jako něco zbytečného.
Jenže pak Hannes Arch, letos druhý muž MS, přijel na závody s dodávkou, ve které se během tréninků i kvalifikace zavíral, a jak říká Šonka, „brousil to tam“. Pak z dodávky vylezl, přelezl si do kokpitu a najednou byl o pár desetin až vteřinu rychlejší, což je v Air Race podstatný rozdíl.
Když fouká z druhé strany
V čem tkvěl jeho fígl? Simulátor, na kterém piloval styl, neuměl jen tupě překreslit trať, ale zapojil i vnější vlivy, třeba aktuální vítr. A to je podstata úspěchu. Protože sice můžete mezi pylony den dva trénovat, jenže když pak začne foukat z druhé strany, najednou musíte s kniplem pracovat úplně jinak, než jste byli zvyklí.
Ostatně i Šonka laicky vysvětluje: „Když fouká 10 metrů za vteřinu a já vteřinu letím přímo na bránu, tak mě to posune o 10 metrů vedle. Samozřejmě to letadlo řídím, takže 10 metrů vedle nebudu, ale pokaždé když měním směr a použiji kormidlo, tak je to ztráta. Takže trik je v tom, že hned od začátku mířím 10 metrů vedle brány a ten vítr mě do ní sám nasměruje. A já nemusím použít kormidlo.“
Zní to jako alchymie, ale logiku to má. A právě v tom je síla simulátoru. Když se před závody či kvalifikací obrátí vítr, tak do něj změny zadáte a on vám na monitoru stvoří stejné podmínky, které panují venku. I proto Šonka a jeho blízcí vyvíjejí „podomácku“ stroj, který ho příští rok o něco zrychlí. První Šonkovou podmínkou bylo, že musí jít o mobilní simulátor, se kterým bude kočovat po evropských závodech.
A druhou - tak trochu českou - že to nesmí být moc drahé. Proto zlanařil chytré kamarády a příznivce. Jedním z mozků je Šonkův bývalý spolužák z brněnské Vojenské akademie, který nyní šéfuje katedře informatiky. Dalším profesor aerodynamiky, u něhož se učil na stíhacího pilota. A přidávají se i sponzoři. „Jsou nadšení pro sport, takže to mám jednodušší, protože kdybych musel platit vývoj, tak bych to nikdy nezvládl.“
Takže kolik? napadne vás. Šonka se údajně vejde do desítek až stovek tisíc korun (jeho celkový rozpočet na sezonu je 8 až 10 milionů korun), zato třeba takový simulátor v Německu, na který občas vyrazí trénovat, vyjde na několik stovek tisíc eur a potřebuje samostatnou místnost.
Stvořit dobrý simulátor je poměrně složité, a to nejen proto, že všechny týmy ty své před sebou tají. Zatímco ty pro piloty F1 jsou v režimu 2D a okruh má plno pevných bodů, tak v Air Race se programátoři mohou držet jen pylonů. „Piloti F1 najíždějí do každé zatáčky na 10 centimetrů, ale mně někdo těžko řekne: Zahni 24 metrů od pylonů. To nemohu přesně trefit.“
A proto do hry vstupují ještě další mozky. Říkejme jim stratégové, kteří vyvinuli speciální software, jenž na základě větru a chování letadla při různém přetížení umí „vyplivnout“ optimální trajektorii letu, které by se měl Šonka a spol. držet. „Špička už takové programy má, já ne. Software jim ukáže, ve kterých úsecích musí víc tahat, kde letět jinak. Já se podívám jen na časy od brány k bráně a pak se to podle pocitu snažím zlepšit,“ říká Šonka.
Kolik to bude stát, zatím neví. Ale tady je představa: Brit Bonhomme si na tuhle práci najal brazilského profesora aerodynamiky, který pracoval i pro NASA. „Je to bedna, jen je skoupý na slovo,“ usmívá se Šonka. Hned ale přidá: „Vím, že je to nutnost, jak se posunout dopředu.“
A jak docílit toho, aby nedělní bronz z Rakouska nebyl ojedinělým „úletem“.
