V pilotově týmu pracuje jako koordinátor, tedy coby manažer a „holka pro všechno“. A když se Martin v neděli stal definitivně světovým šampionem, byl to Josef, koho jako prvního objal.
Josefe, také létáte?
Josef: Právě že vůbec. Brácha sice už jako kluk chodil na letiště, ale já hrál na kytaru a měl jiné zájmy. Úplně mě to letectví minulo.
Přitom mladší sourozenci často kopírují ty starší.
Martin: Tak u běžných věcí mě měl jako ocáska. Ale zdrhal mi za svými kamarády, takže jsem si musel najít své a přitom mě chytla letadla a modely. Brácha hrál na kytaru, což se mi taky líbilo, ale neumím zpívat, na hraní jsem taky nebyl talent, takže jsem naštěstí zůstal u těch letadel.
Prali jste se?
Martin: Jako koně.
Josef: Vždycky jsem si myslel, že se hodně rveme, ale pak jsem to jednou popisoval kamarádovi a ten mi jen odpověděl, že to nic není, že oni po sobě s bráchou hází nože. U nás to skončilo jen u židlí.
Martine, když jste v roce 2010 vstoupil do Air Race, hned jste věděl, že koordinátorem vašeho týmu bude Josef?
Martin: Přišlo mi to přirozené. Ta moje kariéra v létání se posouvala a najednou jsem potřeboval fotky, videa, různě to zpracovat. A brácha byl dobrý přes počítače, takže jsem za ním kvůli tomu chodil. A pak přišla tato pozice, kde jsem si ho dovedl představit. Byl jasnou volbou.
Josef: Já původně vystudoval stavařinu na vysoké. Jenže měl jsem po škole, neměl práci a nikdo mě nechtěl. Byla krize, firmy nebraly absolventy, nebo když je vzaly, tak jim nedaly nic. Mrcasil jsem se a najednou brácha přišel s tímhle. Super, jenže když jsem si přečetl list, co požadovali, zděsil jsem se: minimálně 20 let v televizi, 35 let v manažerské funkci, snad 65 jazyků. Když jsem se přišel na Air Race představit, blekotal jsem anglicky, koukali na mě jak vrány, ale nechali mě tam. Rok jsem to přežil a pak už to bylo dobré.
Dobré? Vždyť po roce Air Race skončil a měl tříletou pauzu.
Josef: Proto to bylo dobré... Ne, my jsme spolu pokračovali dál, když Martin dělal akrobacii.
Martin: Musím říct, že Air Race měl na to Pepovo místo fakt neskutečné požadavky. Byl jsem v Salcburku podepsat smlouvu. Prezentoval jsem tým a říkám: Koordinátora bude dělat brácha. Neměl žádnou praxi jako novinář a oni že mi ho teda neschválí. Ale já si ho vybral, opakoval jsem. Tak že si ho prý vyzkouší. Že mu zavolají, aby během hodiny napsal tiskovou zprávu o nějaké pseudoakci, a pak prý poznají, jestli je dobrý. Odmítl jsem a řekl, že je to prostě člověk, kterého jsem si vybral, a oni to musí akceptovat. Odešli se poradit a vrátili se s tím, že mi tedy do toho nebudou mluvit. Jsem zvyklý si dělat věci po svém a neměl jsem v úmyslu si to nechat rozmluvit.
Josef: My do Air Race přišli a Nigel Lamb (pilot) nám říkal: Vůbec nezávoďte, první rok se jen koukejte kolem sebe. To je ta největší škola. A měl pravdu. I šéfové z Air Race se poučili, protože měli fakt šílené nároky – chtěli, aby ten koordinátor dělal webové stránky, řešil PR a média, pomáhal mechanikovi a byl i trochu taktikem. Teď to vyústilo v to, že máme sólo taktika i PR manažera, a přesto máme každý co dělat.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Josef: Angličtina. Nebyl jsem zvyklý, a když na vás začne bezskrupulózně mluvit Australan, tak se jen domníváte, o čem asi hovoří.
Martin: Matt (Australan Hall, jeden z hlavních rivalů) když spustí, tak si říkám, odkud přiletěl a kde má zaparkovaný vesmírný koráb.
Josef: Dodnes chodím na angličtinu k rodilému Britovi, ten mě uklidňuje, že on Australanům taky nerozumí.
Starší bratr je obvykle ten, který udává směr. Jaké to je, když je naopak ten mladší šéf?
Josef: Občas mrzuté, ale už jsem si za ta léta zvykl. Jsem flegmatik, tak umím spoustu věcí překousnout.
Martin: Já se mu nesnažím mluvit do věcí, co dělá on, a on mi zase nemluví do létání. Pro mě je důležité, že se mnou jezdí. Už jsem v Air Race roky, ale pořád je to cizí prostředí a mít vedle sebe bráchu je snazší. Panuje mezi námi důvěra, víme, co si můžeme říct. Líp se mi závodí.
Josef: Navíc jsou tam další tři lidi. Ale tým si sedl a už víme, co si můžeme dovolit a o čem se dá vtipkovat.
Martin: Někdy ovšem narazíme, že musí být po mém. Ale to se nedá nic dělat.
Když se vrátíte po dvou měsících z Ameriky, kde jste denně spolu, chcete si od sebe odpočinout?
Martin: Ne. Já jdu s bráchou vždycky rád na pivo.
Josef: Já jdu vždycky rád na pivo. S kýmkoliv.
Red Bull Air Race v ČeskuJe šance, že by se závod Air Race uskutečnil v Česku? Martin Šonka má jasno: „Je to poměrně reálné, i vzhledem k tomu, že v sérii létáme dva (s Petrem Kopfsteinem). V roce 2021 by se to mohlo povést. A místo? Určitě by se líbila Praha, jenže řeka je tady úzká, asi by to nesplnilo bezpečnostní požadavky. Ale třeba v Chuchli nebo na jiném okraji Prahy by to šlo. Jako Jihočech bych byl i pro Tábor, kde máme rybník Jordán přímo v centru, tam by určitě vyrostla hezká trať.“ |
Martine, o závodě vždycky mluvíte v množném čísle a i po vítězství jste vyzdvihoval tým. Jak moc má on a bratr zásluhu na triumfu?
Martin: Obrovskou! Zvlášť v tom posledním závodě, kdy bylo nejdůležitější moje rozpoložení. Jakmile v týmu něco nefunguje, jsem naštvaný, a to se člověk nedokáže soustředit na létání. Tím, že dělají to, co mají dělat, mi to ulehčují. A brácha? Dám příklad: Častokrát je hodinu a půl před závodem podpisovka. A já se hrozně rád bavím, jsem lidumil, jenže brácha ví, že před závodem potřebuji mít klid. Tak mě zavčas vytáhne za flígr do hangáru. Pak spolu děláme cviky na postřeh. A když vše proběhne, jak má, vím, že se můžu soustředit jen na to, jak to proletět.
Josefe, asi taky můžete říct šéfovi pravdu od očí, že?
Martin: Ten mě vůbec nešetří!
Josef: Říkám. Speciálně když si dám někde dvě piva, tak pravdu řeknu. Samozřejmě se rozčiluje, ale většinou se s tím srovná.
Martin: Dvě piva jsou dobrý, po třetím už je moc pozdě. Ale brácha je to nejlepší zrcadlo, nejlepší zpětná vazba. Někdo by chodil kolem horké kaše, bál by se mi něco říct, ale on mi to vpálí za tepla.
Josef: Zvlášť když vyleze z letadla a má na sobě nějaké šílené kraťasy.
Martin: Jo, dělá mi krutou módní policii.
Jak se změnilo za těch osm let v Air Race jeho popularita?
Josef: Vnímám posun, ale je to ještě na té zdravé hranici. Není to tak, že bychom museli utíkat.
Martin: Ještě mám radost, že mě někdo v obchodě pozdraví a řekne, že mi drží palce. Ale tady Pepík musel jednou v Japonsku utíkat před fanynkami.
Vážně?
Martin: Za dvoumetrovým skoroblonďákem letěl přes celý park dav ženských. Mě minul, takže jsem to celé fotil.
Josef: Japonci jsou superslušní, ale při závodech kempují v parku u hotelu. Chtějí se vyfotit, podepsat. Ti samí lidé každé ráno, takže místo deseti minut jdete na letiště skoro hodinu.
