Red Bull, letitý sponzor a majitel šampionátu, už nechce seriál dotovat, a tak letecké kličkování mezi pylony končí.
Na pár let, navždy? „Neumím si představit, že by tak krásný sport skončil. Letěli jsme na Měsíc, chceme na Mars, tak přece musíme udržet nádhernou leteckou sérii,“ říká Šonka.
Nicméně určitá pauza bude. On po neděli rozpustí svůj tým, a ještě než spustím diktafon, zažertuje, že se hned z Japonska chystá na pracák. Načež ho přítelkyně Olga, se kterou má tři děti, opraví, že si teď role prohodí. On zamíří na mateřskou, ona bude živit rodinu.
Co byste na úřadu práce řekl?
Že tahám za páčky, tak jestli tam něco nemají. Ale já jsem se s tím koncem ještě nesmířil. V hloubi duše doufám, že přijde někdo, kdo sérii koupí, a budeme závodit dál. Věřím, že se najde. Když vidím, kolik už si náš sport získal fanoušků, tak je ten potenciál obrovský.
„Největší radost mi přináší, že mohu někomu nasměrovat cestu k letadlům.“ |
Ale příští rok se nepoletí.
To ne. I kdyby se teď někdo zjevil, neměl by podepsané lokace na příští rok. Všechno je to o tom, kdy se podaří někoho najít a kolik dokáže udržet lidí z organizačního týmu. Kdyby hledal nové, zabere to další čas. Ale zatím na to nechci myslet. Sezona ještě neskončila, nechávám si čistou hlavu. Pár nabídek mám.
Z letectví?
Závodění je nádhera. Je to pro mě hnací motor celého života, vše se kolem něj točí. Baví mě nad tím nonstop přemýšlet, vymýšlet, co zlepšit. A Air Race je vrcholem toho, co dokáže člověk s letadly vyvádět. Takže bych rád zůstal akrobatickým či air show pilotem a účastnil se exhibic. Věřím, že mě vezmou někam, kde se létá. A když ne, klidně půjdu do šroubkárny.
Mistr světa v sérii Red Bull Air Race Martin Šonka se účastnil Helicopter Show na hradeckém letišti (18. 5. 2019).
Co být dopravním pilotem?
Umím si to představit, jenže já raději létám hlavou dolů a úplně nevím, jestli by to cestující ocenili.
Po neděli rozpustíte i tým, že?
Musím, nejsem schopen ho zaplatit. A to je další bolestivá věc, že ten sport končí. Přitom už jsme rodina, jenže kluci si musí hledat svá zaměstnání. Na druhou stranu ještě jsme ve fázi, kdy doufáme – a možná slepě – že to v nějaké formě bude pokračovat dál. Ale i tak mi za deset let dal Air Race strašně moc zážitků a já pochopil, že tohle závodění je naprostý vrchol. Nic intenzivnějšího si neumím představit.
Zase jste k létání přivedl spoustu příznivců, stal se populárním.
Chci těm lidem, co se jim to líbí a stojí za námi, poděkovat. A když pak přijdou na autogramiádě pro podpis, je to pro mě odměna. I když... Dvacet minut po oznámení konce Air Race jsem dělal rozhovor a řekl jsem, že můžu jít prodávat preclíky. A pak mi někdo napsal, ať nebrečím, že za devět měsíců po mně ani pes neštěkne. Ale já nebrečel, jen jsem řekl, že klidně půjdu prodávat preclíky, a vidíte, teď se bavíme o šroubkárně. Ale zpět – je fajn, že jsme s Petrem (Kopfstein, druhý český pilot v sérii) tomu sportu pomohli tak, že i lidi, kteří nic netušili o letadlech, teď závody sledují. Jednou přišla paní, měla sedmdesát a říká: Mě sport vůbec nezajímá, ale když v televizi vidím ty vaše letadýlka, koukám a žehlím.
Co ještě slýcháte?
Nejvíc mě potěší, když přijde tatínek se synem a řekne, že pro kluka jsem… Ne, ani to nechci vyslovit.
Vzor?
Tak. Že sleduje všechno a že chce být taky pilot. To je to, co mi přináší největší radost, že mohu někomu nasměrovat cestu k letadlům. Ne jen do hospody či na fotbal, ale ukážu, že jsou tu i jiné sporty.
Zažil jsem akce, kde lidi na váš autogram čekali i dvě hodiny. To je jako na Karla Gotta.
A já je nechápu, co blázní. Stát dvě hodiny ve vedru. Vy byste čekal?
Ne, protože kdybych chtěl podpis, mám ho teď bez čekání.
Já jsem soutěživý, chtěl bych vyhrát, i kdyby na to nekoukal nikdo. Jenže dáváme do toho spoustu energie, peněz, času. Tím, že mám odezvu od lidí, je to injekce, která mě popohání. Je super, že ostatní mají z mých výsledků radost, že motivuji jiné. Pak to i víc baví vás.
Nemusí se kluk ze Sezimova Ústí štípat, kam to dotáhl?
Sedíme v Táboře na letišti. Tady jsem poprvé letěl, tady létám dodnes. Jako kluk jsem sem chodil házet házedla, motal se jiným pod koly, teď tu létám velká letadla. Šlo to přirozeně a já jen dělal to, co mě baví. Nabalovalo se to a já najednou seděl v nadzvukové stíhačce, byl v reprezentaci akrobatického létání. Snad je to příběh pro ostatní, že to jde. Vyrostl jsem v garsonce, měli jsme s bráchou postele v kamrlíku na košťata, a stejně jsem se někam dostal. Stačí chtít.
Přitom by člověk řekl, že motorsport a létání je jen pro bohaté.
To já nebyl. Začal jsem na větroních, které jsou dostupné, a mým snem bylo stát se vojenským pilotem. Šel jsem do armády a tam jako student a voják z povolání bral peníze, které jsem tady zase prolétal. Přišli sponzoři, pár známých, kteří mi na začátku pomohli. Chce to jen chtít. Kdo mávne rukou, že to nejde, je odsouzený, že se neproletí.
Vyrůstal jste skromně, pomáhá to nezpychnout?
Přišel jsem sem nahý, zažil jsem úžasné roky, a pokud sport, ke kterému jsem přičichl, skončí, tak zase nahý odejdu. Začnu lepit dětem házedla a jsem zpátky.
Toužíte o to víc, aby to teď mělo zlatou tečku?
Strašně, ale nehraje roli, jestli Air Race skončí, nebo ne. Chci vyhrát, ale doufám, že na to nebudu moc myslet, protože jsem z toho vždycky nervózní. Ale právě pro ty fanoušky by to byl hezký dárek. Navíc jsem zarytý optimista, tak doufám, že série bude pokračovat. Že je to jen nějaká komplikace, ale že je ten sport už tak silný, aby žil dál.
Air Race oficiálně končí kvůli nedostatečnému zájmu diváků. Co je klíčem k úspěchu?
Zabezpečit dostatek závodů a mít pevný kalendář, který je znám půl roku před sezonou. Aby bylo minimálně dvanáct podniků, každé tři týdny jeden. Teď byl jeden v únoru a další v červnu, což je strašně dlouhá pauza. I tak to byl v současnosti jediný motorsport, jemuž rostla televizní sledovanost.
Air Race okusil dva směry – závodilo se v centrech měst, kde akci sledovaly statisíce lidí, ovšem zdarma. A taky se létalo na okruzích, kde se za vstupné platilo.
Mám rád ta centra měst, jako bylo před dvěma lety v Portu, kam v neděli přišlo 650 tisíc lidí! Na druhou stranu není jednoduché najít dvanáct měst, kde vás pustí do centra a kde můžete postavit trať s pylony. Musí to být kombinace obou směrů – měst a závodišť NASCAR či F1. Nebo létat nad jezerem, jako byl teď Balaton. A naopak využít toho, že náš sport není závislý na okruhu za miliardu jako F1, ale že si tu trať dokážeme postavit sami. Je jenom dobře, když bude každá lokace jiná. V F1, a to jsem velký příznivec, je to pořád stejné – ovál, trochu jiné zatáčky. Dřív jsme měli závod v Utahu v Monument Valley, bokem od diváků. A proč ne? V televizi to bude mít velký zásah, na místě nemusíte řešit vzdálenosti od budov, jen nezískáte nic na vstupném.
Pamatujete si den, kdy vám poprvé někdo řekl, že máte na Air Race?
Vím, že piloti bombardují organizátora, že chtějí do série. U mě to bylo tak, že jsem v roce 2007 dolétal závod na mistrovství světa v akrobacii ve Španělsku. Když jsem šel od letadla, zastavil mě Američan, že dělá pro Air Race a hledá nové tváře. Že se mu líbí, jak létám, jestli bych se nezkusil nominovat. Já vyplázl jazyk a koukal, kde je skrytá kamera. Přišlo mi neskutečné, že by o mě mohli mít zájem. V roce 2009 mě vzali do kvalifikace a za rok to začalo.
Zároveň jste poznal sport i z jiné strany. Byl jste v talkshow u Šípa, Ebena.
A užil si to. Zažil jsem pár zklamání, že jsem měl některé lidi rád z televize, ale pak je potkal v reálu a byli jiní. O to příjemnější je zjištění, že oni dva jsou fajn a inteligentní i ve skutečnosti. Ale byl jsem nadšený i ze setkání s jinými sportovci. Motivuje mě třeba Petra Kvitová. Obdivuji, že se vrátila po tom, čím si prošla. Pak ji osobně potkám a zjistím, že je to – v tom nejlepším slova smyslu – obyčejná holka. Přitom je to sportovkyně světového měřítka a neskutečná osobnost.
Na co se po Japonsku těšíte?
Mám rád samotářské sporty, zvlášť když jsem hodně mezi lidmi. Jdu běhat někam do lesa nebo sednu na svou motorku BMW a projedu se. Baví mě všechno, co má motor. I když i to je někdy mentální příprava, protože co lidi dokážou na silnici vymyslet… Je to taky kličkování a nesmíte se nechat rozhodit.
