O víkendu českého kanoistu čekají první závody Světového poháru v maďarském Szegedu.
Dá se podle nominačních závodů aspoň trochu odhadnout forma?
Z tohohle jsem na jaře vždycky nervózní, protože nevím, jestli mi to jde, nebo nejde. Ty nominační závody bych asi nemusel vůbec jezdit díky mým výsledkům z minulého roku, ale je to pro mě dobré, že si vyzkouším, jak na tom jsem. A zjistil jsem, že dobře. Bez velkého snažení se mi povedlo vyhrát všechny tři tratě, což mě povzbudilo. Nehoním si teď ego, že vyhrávám domácí závody, protože mi to asi nemusí nic ukázat. Až o tomhle víkendu (jede se závod Světového poháru v maďarském Szegedu) uvidím, jak dobře jsem se v zimě připravoval.
Bylo by pro vás lepší, kdybyste měl v Česku větší konkurenci?
Tu konkurenci v Česku ale docela mám, hlavně na tréninku. Nejsem totiž úplně tréninkový typ a brácha (Petr) se pořád zlepšuje, sahá mi na paty, takže i na tréninku dost závodíme, a to mi pomáhá. Naštěstí se furt dokážu lépe soustředit na závody a pořád doufám, že jsem lepší než všichni ostatní. A vlastně jsem za to i rád, že se nemusím doma stresovat a můžu se plně soustředit na ty mezinárodní starty. Pro kluky je to možná škoda, pro mě ale asi ne.
Zařadil jste v přípravě na tuto sezonu nějaké novinky?
Jedinou změnou bylo, že jsem nebyl celý podzim ve vojenském přijímači, ale mohl jsem trénovat. Byl jsem se podívat v Japonsku před příští olympiádou, kde jsme si vyzkoušeli podmínky, pokud bych se tam nominoval.
Co jste zjistil?
Že je potřeba tam přijet o něco dřív, protože ten časový posun je velký a klimatické podmínky jsou tam taky jiné než u nás. Byli jsme si okouknout také místo, kde bych se před závody mohl připravovat.
Je něco, co vás v Japonsku překvapilo?
Tokio je hrozné velkoměsto, ale co mě nejvíc překvapilo, tak to byl přístup lidí, kteří byli naprosto skvělí. Udělali pro nás úplně všechno a když to udělali, ještě se poklonili. V tom je asi největší rozdíl v porovnání s Českou republikou. My jsme se ale připravovali jižně od Tokia v Kóči, v Tokiu jsme byli jenom jeden den, kdy nás asistent velvyslance provedl po nejznámějších památkách.
Kanoista Fuksa po nejúspěšnější sezoně kariéry: burgery, auta či sauna |
Viděli jste i závodní kanál?
Viděli, i olympijskou vesnici, což je teda zatím spíš ještě staveniště, nic tam není. V půlce olympijského kanálu zase vede nějaký most, který se musí zbourat. Mají tam ještě dost práce, ale všichni známe Japonce. Bude to perfektní a skvěle připravená olympiáda.
Možná v tomhle bude největší rozdíl oproti Riu.
To je dost možné. Nerad bych to srovnával, protože jsem byl zatím jenom v Riu, ale podle těch lidí, co jsem tam potkal, tak to asi bude lépe připravené. Když Japonci něco dělají, dělají to pořádně.
Už v Riu jste patřil k hlavním favoritům na medaili, pak to ale v Brazílii možná i kvůli přemotivovanosti nevyšlo. Bude teď klíčem k lepšímu výsledku nepřemýšlet tolik o Tokiu?
Ono je to za dlouho, takže to zatím vůbec neřeším. Na Rio jsem se upínal a možná mě to srazilo, proto doufám, že mě Tokio ještě pár měsíců napadat vůbec nebude. Ale je to olympiáda, člověk nad tím cílem musí přemýšlet. Budu se snažit vyvarovat všemu špatnému, co jsem před Riem udělal, ale je to sport a já jsem člověk. Stát se může cokoliv.
Loni jste se stal mistrem světa i Evropy na pětistovce. Je těžší pořád hledat motivaci?
Pro mě ne, s motivací nebojuju. Sport mě baví a uvědomuju si, že to, co dělám, je pro mě super a naplňuje mě to. Jasně, připravujeme se osm měsíců v roce, z toho čtyři měsíce závodíme, což není nic moc. V zimním období se člověku ne vždycky chce, ale když jsme pak v tréninku s bráchou dojížděli dost podobně, začal jsem z toho být nervózní a říkal jsem si, jestli jsem já tak špatný, nebo se on tak zlepšil… Závody pak ukázaly, že jsem na tom furt dobře, přesto je pro mě teď těžší jezdit tratě, na kterých se už ode mě něco očekává. Když poprvé vyhraju, měl bych vyhrát i podruhé a tak dále. Je lehčí překvapit než obhajovat.
Jak to vlastně ve vašem vztahu s bratrem Petrem funguje, když jste spolu tak často a chcete jeden druhého porazit?
Občas se hádáme a někdy se spolu nebavíme, ale je to takové normální. Na tréninku člověku občas vadí i nějaké detaily a tím, jak si k sobě dovolíme všechno, se občas pohádáme. Po tréninku ale emoce opadnou a jsme v pohodě.
Nebojíte se, že jednou přijde moment, kdy vás bratr porazí?
Na to jsem připravený, ale až se to stane, budeme jezdit už jenom debla (smích). Upřímně, budu rád pár let ještě ten, kdo bude v Česku nejlepší. Když mě porazí, těžko si pak třeba v deblu budu diktovat podmínky. Ale on mě naštěstí furt bere jako toho staršího, zkušenějšího. Přeju mu, aby byl nejrychlejší, ale zároveň chci být ještě pár let před ním.
