Byl špičkovým blokařem, reprezentantem a ve volejbalovém prostředí známou osobností. Známou pod jménem Martin DEMAR.
Pak se najednou na scéně objevil jeho syn a všude byl podepsaný Matyáš DÉMAR.
Jak se vlastně ta volejbalová rodina jmenuje?
„Tu čárku jsem si vymazal, protože mě nebavilo ji tam pořád psát. Ale v občance mám dlouhé É,“ prozrazuje 48letý asistent reprezentačního trenéra.
Jménem klamal už jako hráč policejního oddílu (!) Rudá hvězda a mystérie mu vychází dodnes. Na české soupisce při právě probíhajícím mistrovství Evropy je mezi hráči Matyáš Démar a v trenérském týmu asistent Martin Demar. „Aspoň se odlišujeme. I tak to má kluk těžké.“
Otec Martin si zahrál v roce 1997 na mistrovství Evropy pod koučem Miroslavem Nekolou, jeho syn Matyáš teď trénuje pod Nekolovým synem Michalem. Demarové, či Démarové, jsou jednou z mnoha silných volejbalových rodin.
A to ještě neřekli poslední slovo. Matyáš je nejstarším ze tří volejbalových bratří.
Syn a otec, chcete-li Matyáš Démar a Martin Demar (vpravo na snímku z roku 2006)
Před dvaceti lety jste hrál s Milanem Hadravou na ME v Nizozemsku pod trenérem Miroslavem Nekolou. Teď Nekolův syn trénuje vaše kluky, mladého Démara i Hadravu. A nejsou to zdaleka jediné volejbalové klany...
Je to celkem logické. Ve třiadvaceti jsem odešel do Francie, Matyášovi tehdy byly dva roky. Neměli jsme na blízku babičky ani dědečky, takže jsem kluka bral pořád do haly. Pamatuju si, jak pořád seděl v kočárku, a my jsme trénovali. Později jsem trénoval i svoji manželku, takže děti byly v hale i do deseti hodin do večera. Odmalička vidí ten sport a pomalu si k němu vytvářejí vztah. Mimochodem, možná ani nemají jinou volbu, protože nás volejbal nás živí, je naše všechno, a tak je samozřejmě dáváme zase na volejbal. Někdy jsem si vyčítal, jestli jsme kluky neměli šoupnout do jiného sportu. Ale prostě to tak je. Nahoře nám to už někdo takhle narýsoval.
Takže na volejbal nešel jenom Matyáš, ale i jeho bratři?
Mám tři syny a všichni hrají volejbal. Lukášovi je dvacet let a hraje ve Francii první ligu za Nice. Je to smečař, velice šikovný, talentovaný. Má dvě občanství - české i francouzské. Povahově je úplně jiný, než nejstarší Matyáš. Je to rebel. Nejmladšímu Jonášovi je třináct, volejbal hraje v Nantes, takže půjde ve šlépějích bratrů i táty.
Říkáte, že Lukáš je rebel, co Matyáš?
Je hodný, na nahrávače až moc, povaha mu někdy škodí.
Který z nich se víc podobá vám?
Já byl na hřišti rapl. Strašně moc jsem chtěl vyhrát a byl jsem schopný zápas vyhrát i prohrát. Totálně jsem se vytočil a zkritizoval spoluhráče, až to nebylo dobré. Postupem času jsem se samozřejmě umoudřil, ale byl jsem na hřišti agresor. Jako kdybych hrál každý zápas válku. Musím vyhrát, nesmím ustoupit, protože za mnou je linie a tam mě zastřelí... Matyáš je po mámě. Je klidný, moc hodný. Ale když přijde na hřiště, má výborný projev. Hecuje tým, vede jej a komunikuje. Z toho jsem až překvapený, protože v životě se tak nechová. Prostřední Lukáš je naopak otevřený, furt povídá, pusu nezavře. Na hřišti se mu někdy se mu chce, někdy nechce. Když jsem ho ještě trénoval v Nantes, tak jsem se s ním tak pohádal, že jsem mu při odjezdu domů ujel. Tak mě vytočil. No a Jonášovi je teprve třináct, ale už u něj vidím velký charakter a velký zápal. Má volejbal rád, což je důležité.
Dorazili mladší synové fandit na mistrovství Evropy?
Lukáš je v Nice, klub už začal přípravu, a tak nemohl přijet. Jinak by dorazil, aby nás podpořil. Žijeme volejbalem a je pro nás vším.
V hledišti bylo dresů s vaším jménem několik...
Přijeli manželka, syn a kamarádi z Prahy. Tak jsme jim rozdali dresy.
Když už si synové vybrali volejbal, dočkali se s vámi tréninků navíc proti ostatním?
Pokud je příležitost třeba na chatě, tak si natáhneme síť a pinkáme si. Jonášovi je třináct, sám přijde - pojď táto, jdeme si pinkat. Příležitostí mají víc než jiné děti.
Takže mají individuální tréninky s trenérem reprezentace?
Ano, ale oni mě neposlouchají. Je to krásný, jak říkají: „Ty jsi pro nás táta a ne trenér.“ Vypakují mě úplně s přehledem. „Jsi táta, a to, co mi tady říkáš, poslouchat nebudu.“
Rodina Démarova
Přitom byste mohl sestavit rodinný tým a vyrazit na turnaje.
To je pravda, už jsme o tom přemýšleli. Mohli bychom objíždět turnaje smíšených týmů čtyři plus dva. Matyáš si vzal Šárku Barborkovou, dceru mého spoluhráče Pavla Barborky, která měří 192 centimetrů, takže bychom to poskládali: tři synové, já a manželka. Těším se, až to jednou vyjde a nastoupí Team Demar.
Co že se z Matyáše, který měří 203 centimetry, stal nahrávač?
To si taky říkám, jestli to bylo šťastné. V Opavě začínal na smeči a byl velice šikovný, ale malý. Pak šel do ČZU, dali jej na nahrávku a on během roku vyrostl o dvacet centimetrů. Kdyby hrál smečaře, nebo blokaře, tak by se možná uplatnil líp, ale on to už nechtěl měnit. Volejbal miluje, talent od pána Boha na nahrávku nemá, ale je obrovský pracant a má to vydřené.
Může být výška na nahrávce i výhoda?
Při stavění týmu to může to být velká výhoda, protože pak tam lze nechat přihrávajícího smečaře, který může být menší. Italský nahrávač taky měří přes dva metry. Je to výhoda na blok, nebo na dobré podání. V moderním volejbale už malý nahrávač moc uplatnění nemá. Všechno jde nahoru fyzicky i vzrůstem. Naši středoví jsou proti ostatním trpaslíci. Bohužel my nemáme středáka nad dva metry, to je průšvih.
Není čas přeškolit Matyáše?
Je mu dvacet pět a už to není na mně. Je to jeho volba a jeho trenérů. Na bloku má chapadla obrovský, takový typ by se nám na hodil. Našel by si podle mého místo v reprezentaci i klubu. Ale on tu nahrávku miluje, zůstane u ní a je to pro něj výzva. Aby to dokázal.
Zmínil jste, že Lukáš má české i francouzské občanství. Kterou reprezentaci by volil?
Každý kluk se narodil tam, kde jsem zrovna hrál. Lukáš ve Francii, takže má i francouzské občanství. Letos ho chtěl trenér Falasca do českého nároďáku, ale Lukáš už má francouzskou registraci, protože byl ve francouzské juniorské reprezentaci. Byl bych rád, aby reprezentoval Česko, a moc mu to doporučuji, ale záleží na české federaci, která by musela vykoupit licenci.
S Matyášem jste oba skončili v Nantes, on se vrací do ČZU Praha, co bude s vámi?
Po 31 letech, kdy mě volejbal živil, poprvé nemám práci. Měl jsem tam smlouvu ještě na rok, ale klub mi dal výpověď a už jsme se rozloučili. Chtěli změnu. Mrzí mě, že jsme se po těch osmi letech nedokázali domluvit lidsky. Zachovali se jako - jak to říct slušně? Jako parchanti. Výpověď mi dali strašně pozdě, až v půlce června, takže jsem už nemohl nic sehnat. V Čechách je rybník malý, tam se moc trenéři nemění, tak se vrátím do Francie. Mám manažera, a tak budu čekat na angažmá. Moc si nedovedu představit, že budu bez práce. Využiju toho, budu jezdit po trenérech, do Polska, do Francie, budu se učit anglický jazyk. Kvůli němu mi to třeba nevyšlo do Dubaje. Je čas se zastavit, odpočinout a naučit se věci, které jsem zanedbával.
Jakého výsledku či úspěchu za roky ve Francii si považujete nejvíc?
Před čtyřmi lety vyhlášen jako nejlepším trenérem francouzské ligy. Hlasují novináři a trenéři a byla velká pocta, že se něco takového podařilo českému trenérovi. Měl jsem velkou radost, že ocenili moji práci v Nantes, kde jsme měli nejmenší rozpočet, ale pravidelně jsme se dostávali do play-off, někdy až do semifinále. Letos jsem prohrál finále Francouzského poháru, to mě mrzí, že jsem za ty roky nic nevyhrál. Ale až na jednu sezonu, kdy jsme se zachránili až posledním zápasem nad Paříží, jsem tam prožil dobré roky.
