„Jel jsem si závod hlavně užít, nečekal jsem žádný super výsledek,“ hlásil po závodě čtyřiatřicetiletý rodák z Pelhřimova, který před dvěma lety na čas přerušil kariéru kvůli únavovému syndromu.
Byl jste překvapený z toho, jak na vás podél trati reagovali čeští fanoušci?
Musím říct, že byli jedním slovem fantastičtí. Vypadalo to, jako bych bojoval o bednu, když jsem kolem nich projížděl. Právě kvůli nim jsem si závod tolik užil.
O Táboře jste vždycky mluvil jako o srdeční záležitosti. Teď to asi bude platiti ještě víc, mám pravdu?
Přesně tak. Asi si mě lidé pamatovali a moje jméno mají s Táborem spojené. Vždycky se mi tam dařilo. Hodně parádních výsledků jsem zajel právě v Táboře.
Měl jste v nedělním závodě na trati nějakou krizi, kdy se vám hlavou honily myšlenky na odstoupení?
Je pravda, že se mi nejelo moc dobře. Nohy nebyly v ideální formě, spíš jsem se trápil. Jenže když člověk viděl a slyšel ty nadšené diváky, nemohl jsem je zklamat. Je to vždycky jenom o hlavě, tak jsem si řekl: To prostě nesmíš vzdát. Namotivovali mě tak, že jsem jel pořád dál.
Největší hukot přišel ve chvíli, kdy jste se blížil do cíle...
To je fakt, bouřili tak, že jsem se až skoro lekl. Říkal jsem si pro sebe: Ty jo, co se děje? Každopádně ty emoce byly tak obrovské, že jsem musel zvednout ruce a zatleskat jim. Musel jsem jim poděkovat.
Všimla jsem si, že hodně lidí vám také vyjadřovalo podporu a sympatie na vašem profilu na sociální síti. Vnímáte to jako motor pro další závody? Dávají vám tím najevo, že ještě nemáte končit.
Jo, je to moc milé. Jsme rád za každou gratulaci. Člověka tyhle věci vždycky potěší. Snažím se taky co nejvíc odpovídat, ale třeba i sdílet fotky ze závodů a občas sesmolit nějaký report. Aby si lidé mohli přečíst, co všechno závodu předcházelo.
Mluvil jste o tom, že se vám nejelo moc dobře. Nejste třeba pověrčivý, že byste to mohl svést na startovní číslo 13?
(směje se) Kdepak, já byl právě nadšený, že mám třináctku. Beru ji jako šťastné číslo.
Co tedy stálo za vašimi potížemi na trati? Špatně jste se vyspal?
Ne, vyspal jsem se průměrně. Je jasné, že nic se nevyrovná tomu, spát ve své posteli, ale tohle bylo spíš poznamenáno posledními třemi týdny. Byly dost hektické. Jednak jsem měl střevní potíže, takže jsem šest dnů skoro nic nejedl a pak jsem taky stěhoval firmu. Ale já ten výsledek nechci na nic svádět, pro mě bylo důležité, že jsem startoval, v reprezentačním dresu, v Táboře a že jsem to celé odjel.
Co vás nyní čeká v nejbližších dnech?
V sobotu pokračuje Český pohár v Uničově, na němž rozhodně nebudu chybět. A pak se uvidí. Zvažuju, že si dám na chvilku pauzu a vyrazím aspoň na týden na Mallorku. Abych do sebe dostal trochu sluníčka.
A možná také nějaké kalorie, abyste dohnal tu ztrátu po střevních potížích. Nebo ne?
Zhubl jsem dvě kila, ale to je pro cyklistu spíš příjemné, protože je nemusí s sebou tahat. Tady jde spíš o to, že s nimi odešla i síla. Takže teď potřebuju zase posedět na kole, aby se vrátila zpátky. Tuky se samozřejmě vracet nemusí. (usmívá se)