Moje vysněné finále se mi už nesplní. Počítal jsem, že v něm budeme hrát my Češi s někým. Teď si říkám, že místo nás budou hrát o titul Francouzi, Holanďani nebo Portugalci. Nikomu však fandit nebudu. Je obrovská škoda, že jedeme domů, a také jeden paradox. Před čtyřmi lety v Anglii jsme hráli určitě hůř než teď a přivezli stříbrné medaile. Tenkrát jsme bránili, pořád čekali na šanci z brejku, vpředu byl jen Pavel Kuka a já si nabíhal k němu. Moc se mi to nelíbilo, možná ani fanouškům, ale taktika vycházela. Jakmile jsme dali gól, stačilo nám míč kopat na tribunu. Vlastně až ve finále s Německem jsme hráli opravdu dobře, a dokonce byli lepší. Jenže se prohrálo. Zahraniční novináři nás po minulém Euru kritizovali, že nic neumíme. A tady odehrajeme dva výborné zápasy, chválí nás a my jedeme domů. Nevím, co je vlastně lepší, obojí má svou váhu. Logicky je příjemnější postoupit, potom je každý slavný. Teď v nás zůstane jen dobrý pocit, že něco umíme. Musíme co nejrychleji zapomenout na zklamání. Trenér nám dal volno na celou sobotu. Projel jsem se na kole, pak přijel táta s bráchou a toulali jsme se po Knokke-Heistu. K mojí penaltě proti Francii jsme se moc nevraceli. Já ji na hřišti necítil jako nějakou stresovou situaci, žádné nervy. Vybral jsem si místo a kopnul doprostřed branky. Teď nám zbývá ještě zápas s Dánskem. Musíme se rozloučit důstojně. Nechci, abychom skončili v tabulce poslední s nulou.
19. června 2000
