„Letos slavíme dvacet let samostatného klubu. Ale předtím jsem od roku 1984 začínala jako vysokoškolačka s gymnastikou na pedagogické fakultě. Pak tehdejší oddíl přešel v roce 1990 k TJ Máj při Základní škole na sídlišti Máj. Až právě v roce 1995 jsme se přesunuli s gymnastikou na ZŠ Oskara Nedbala se současným klubem. Takže vlastně už slavíme jedenatřicet let,“ směje se drobná energická blondýnka Ivana Pokorná, která celý klub vede i trénuje.
Kde jste s moderní gymnastikou začínala vy?
Pocházím z Jihlavy, kde jsem s gymnastikou v deseti letech začínala. Pak jsem reprezentovala Rudou hvězdu v Praze, potom jsem zase skončila v Jihlavě a v jedenadvaceti letech jsem přišla do Budějovic, kde jsem začala studovat vysokou školu.
Jaké byly začátky klubu?
Těžké. Když jsem třeba přišla na radnici poprosit o peníze, tak mi řekli: Vy jste ty, co běhají po koberci se stuhou? Já jsem vlastně začínala budovat moderní gymnastiku v Budějovicích na zelené louce, byť tu předtím už existovaly nějaké kroužky. Myslím si, že jsme za tu dobu postavili jeden z nejlepších klubů pro dívčí sporty ve městě. Hlavně mě těší, že už jsme partneři, kolegové, třeba s volejbalisty máme výborné vztahy, protože oba kluby trénují ve sportovní hale. Ale znovu bych už do toho nešla.
Co se za dvacet let změnilo ve vašem sportovním odvětví?
Je to jako v každém jiném sportu, který se rychle vyvíjí. U nás jsou to pravidla, obtížnost, móda či samotný styl. Dříve se to jmenovalo umělecká gymnastika a byla založená spíše na tanci či na klasickém baletu. Daleko více se všichni soustředili na práci těla. Dneska je gymnastika hlavně o náčiní, žonglování a o dovednostech s náčiním. Po olympiádě v Pekingu se trochu vracíme zase zpátky k tomu, že se dbá na to, aby náš sport více souzněl s krásou těla a ladností pohybu.
Určitě mezi nejznámější odchovankyně klubu patří Dominika Červenková, která se dostala až na olympiádu v Aténách. Jak na ni vzpomínáte?
Dominika byla nejen největší talent klubu, ale i snad celé moderní gymnastiky v republice vůbec. Byla úžasná, od svého útlého mládí byla přesvědčená, že bude tou nejlepší. V deseti letech si prostě řekla, že na olympiádu pojede, a dokázala to. Udělala pro to maximum, neexistoval trénink, kde by Dominika nechyběla. Byla velký dříč a k tomu sportu měla talent i tělo od pána Boha.
A další jména?
Vychovali jsme celou řadu vynikajících gymnastek, které se dostaly do reprezentace a startovaly také na mistrovství Evropy i světa. Vyjmenovala bych i Kateřinu Kopáčovou, Evu Pavelkovou, Lenku Traplovou nebo Sandru Nahálkovou, která byla desátá na mistrovství Evropy juniorek. Z těch posledních je to třeba Kateřina Vernerová, sestra krasobruslaře Tomáše Vernera, která startovala na mistrovství světa i Evropy, a Lenka Macháčková. Nerada bych na někoho zapomněla.
Jaký byl váš největší zážitek za dvacet let působení v klubu Máj?
Zážitků je opravdu hodně. Ale rozhodně musím zmínit zase olympiádu v Aténách. Bylo to neuvěřitelné, tehdy totiž Dominiku obdivovali snad všichni. Když trénovala, haly byly plné a opravdu upřímně jí fandili. Tehdy byla nejmladší členkou české výpravy, bylo jí šestnáct let. V Řecku skončila dvacátá, měla našlápnuto ještě na lepší umístění, ale jedna sestava se jí nepovedla. I tak to byl obrovský úspěch, který si vybojovala jen ona sama.
Jaké jsou vaše další úspěchy?
Máme celou řadu holek, co byly právě na mistrovstvích Evropy i světa. Například Denisa Hadačová je ve svých třinácti letech několikanásobnou reprezentantkou. I ve družstvech jsme udělali pěkné výsledky. Nedávno jsme si z mistrovství republiky přivezli stříbrnou a bronzovou medaili. Opět jsme tedy potvrdili, že patříme mezi českou špičku. V mezinárodním měřítku však pořád kraluje Dominika, která se dokázala prosadit i mezi závodnicemi států, které byly dříve součástí Sovětského svazu. Například v roce 2005 byla šestnáctá na světě a v Evropě se pohybovala okolo nejlepší desítky.
Dneska už trenéři u mládeže musí být částečně i psychologové či učitelé. Funguje to tak i u vás?
Není to jednoduché, doba se změnila. Nároky na trenéry jsou ze strany rodičů veliké. Rodiče mají velké požadavky i na své děti. Gymnastika je hrozně náročná na čas, my se mnohdy s děvčaty vídáme víc, než jejich rodiče. Když jsme s nimi od první třídy, tak já vím o holkách úplně všechno.
Myslíte si, že se ještě povede někoho z Máje dostat až na olympiádu?
Nevím, dnes je všechno jiné. Ale talentované holky tu máme. Třeba už zmíněná Denisa Hadačová je moc šikovná.
