Norský velmistr Carlsen si modřinu přivodil při fotbálku s přáteli. S americkým vyzývatelem Fabianem Caruanou za sebou mají deset partií a Fanklub defenzivního fotbalu by zaplesal: samá remíza. Desetkrát za sebou!
Pojedenácté se utkají v sobotu, pak přijde poslední naplánovaný souboj, a bude-li remízový stav trvat i po tuctu klání, rozhodne tie-break v podobě zrychlených partií.
„V tom případě by byl Magnus favoritem. Věří své intuici a umí hrát svižně,“ soudí Rus Sergej Karjakin, jenž s Carlsenem před dvěma lety prohrál titul právě v tie-breaku. Chápe, proč plichty přibývají: „Jediná chybička spálí veškeré vaše šance. Carlsen už musí být opatrný. Teď si nemůže dovolit prohrát.“
A další důvody věčných remíz?
Když byli dotázáni, koho považují za svého nejoblíbenějšího šachistu dějin, Caruana zvolil geniálně šíleného krajana Bobbyho Fischera a Carlsen opáčil: „Nejspíš bych vybral sebe před třemi či čtyřmi lety.“
Bystrá odpověď zároveň evokuje to, že se sedmadvacetiletý Nor už necítí tak dominantní. Soupeři se v průběhu let adaptovali na jeho neortodoxní styl. Možná ho tíží vidina ztráty trůnu. V průběhu nerozhodných partií uznal, že „jindy by byl schopný vyvinout větší tlak“, a dokonce jadrně pronesl: „Podělal jsem to.“
Buď jak buď, svoji „dějinnou roli“ splnil. Na národní šachovnici totiž Norsko jasně vítězí. Však i reportér NY Times při svém bloumání večerním Oslem neustále narážel na důkazy toho, co jeden respondent popsal jako Efekt Magnus.
„Skoro každý Nor má dnes nějaký vztahu k šachům. V televizi a v novinách jsou úplně pořád,“ uvedl v článku softwarový inženýr Martin Mortensen. Když Carlsen slavil titul v roce 2016, sledovalo to 56 procent všech lidí u obrazovek. Zápolení věží, jezdců a královen je v bohaté Skandinávii cool (mimochodem, podobnou obsesi si Norové vybudovali i pro curling po olympijském zlatu mužů v Salt Lake City).
Amerika si o celostátní mánii nyní může nechat zdát. Caruana je prvním zástupcem USA v titulové bitvě od Bobbyho Fischera, jenže tyhle časy jsou nezopakovatelné. Naštěstí: legendární „souboj století“ se Sovětem Spasským sloužil v roce 1972 jako prodloužené bojiště studené války.
To, že Fischer dožil v exilu jako konspirátor a paranoik, nic nemění na míře slávy, která ulpěla na jeho jméně. Aby dnes šachy v USA přitahovaly významnou část národa k televizním přenosům, na to by byl třeba opravdu těžký kalibr.
Magnus Carlsen (vlevo) a Fabiano Caruana v duelu o titul mistra světa.
Ideálně „další Carlsen“: někdo mladý, pohledný a bystrý, kdo se tak vymyká obvyklým šablonám zadumaných mistrů. Vždyť Nor si přivydělával i jako model a Cosmopolitan jej zařadil do seznamu nejvíc sexy mužů. Cílevědomě si buduje image, to Caruana nechává hovořit výsledky, což je sportovně pochopitelné, ale pro současný svět ne zcela praktické. I kolem něj pak věčně poletuje duch Bobbyho Fischera, za jehož následovníky jsou slibní američtí šachisté prohlašováni už od 70. let, čímž nostalgie po nenapodobitelném svérázovi Fischerovi zesiluje.
Aby ji alespoň ztlumil, potřebuje Caruana nutně titul. Ani ten by však nedával jistotu, že se americká šachová vášeň vzedme jako ta, která posledních pár let posedla Norsko.
