Když je váš otec mužem, který před pěti lety zajel nejlepší český výsledek na jihoamerickém Dakaru (čtvrtý mezi kamiony), tak je téměř jisté, že sám této výzvě neutečete. Nebo snad... „Ne, ubránit se fakt nešlo. Už jako osmiletý kluk jsem začal jezdit na motorce, a když táta vyrážel na závody, já chtěl být s ním u toho,“ popisuje Martin Macík ml. své začátky.
A tak se kolem otce, po němž zdědil celé jméno, motal na českých offroadových závodech a v jedenácti poprvé usedl i za volant. Bláznivé? Tak trochu. „Táta závodil s malým autem, což mě jako každého kluka lákalo řídit. Koho taky ne, že? A tak jsem při závodech sám jezdil pro legraci.“
Když pak Macík senior v roce 2003 poprvé zamířil na Dakar a o pět let později založil i tým KM Racing, měl i syn nalajnovanou kariéru. A to navzdory tomu, že vystudoval ekonomickou univerzitu a teď šéfuje rodinné cestovní kanceláři. „Cokoliv má motor, to mě láká. Prostě mě fascinuje, jak je těch devět tun, navíc nádherně barevných, schopných se v poušti sunout takovou rychlostí,“ vypráví.
Martin Macík mladší
Před šesti lety si proto udělal řidičák na nákladní auto a pak ještě s „mokrými papíry“ ujel se závodní liazkou svých prvních (nezávodních) 2 500 kilometrů, když se tým přesouval na Silk Way Rallye, ruskou „napodobeninu“ Dakaru.
Následně mu otec v posádce svěřil roli navigátora, takže už má za sebou i dva starty na Dakaru, ale teď poprvé usedne za volant. A se smíchem pronese: „Táta auta staví a já mu je ničím.“ Pak přece jen dovysvětlí. „Při závodění se totiž neděje nic jiného, než že auto ničíte. A čím vyšší rychlost máte, tím víc auto rozbíjíte. Ale táta je se mnou na Dakaru i proto, aby to uhlídal.“
Že je nejmladším Čechem, který kdy na Dakaru řídil? Že je letos ze všech kamioňáků nejmladší? A že 73letý Japonec Jošimasa Sugawara, nejstarší dakarský účastník, je skoro o půlstoletí starší? „Tak s ním se vyfotím,“ řekne. „A můj věk? Když se podíváme na Rusy v kamazech, to jsou kluci do třiceti. Kdo jiný než mladá generace má zajíždět nějaké výsledky?“
Spíš jako nevýhodu vidí, že v předchozích letech to byl on, kdo dirigoval podle cestovní mapy řidiče a teď má sám za volantem poslouchat jiné. „Zvykal jsem si těžko. Přistihl jsem se například, jak mi navigátor kilometr říká, abych jel doprava, a já padesát metrů před zatáčkou vůbec nevěděl, co chce.“
A jeho cíl? „Jezdit ve druhé desítce pořadí a občas skočit do té první. Pokud se mi to povede, tak asi díky štěstí. Ale Dakar je z poloviny záležitost štěstí.“ Tak ať ho on i všichni dakarští dobrodruzi mají!
