Na operačních sálech soukromé brněnské kliniky vykonává funkci anesteziologického asistenta. „Přivádíme lidi do anestezie, zajišťujeme dýchací cesty a pak je probouzíme. Jsou to plánované operace,“ přibližuje rodák ze Vsetína.
V dětství zkoušel hokej, který hrál jeho otec Jiří. Ten coby spolehlivý zadák našel na začátku 90. let angažmá v Rotterdamu. „Vždycky jednou za tři týdny přijel ve škodovce a pak zase zmizel,“ vzpomíná Lukáš.
Bruslím a hokejce však nepřivykl. „Když jsem na prvním tréninku v přípravce spadl, řekl jsem, že už na zimák nevkročím,“ usmívá se.
Cesta Weintritta juniora nabrala jiný směr v den, kdy na jeho základní školu přišel verbovat svěřence trenér vsetínských házenkářů. „Zeptal se nás, koho v tělocviku baví vybíjená. Zvedl jsem ruku a od té doby hraji házenou,“ přibližuje. V hokejovém řemesle tak pokračuje jen Lukášův 17letý bratr Jiří.
Fotogalerie |
Kromě rodného Vsetína oblékal urostlý brousek dres Zubří, Hranic a také Jičína. Do tohoto klubu se dostal po studiích, když získal práci v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Ačkoliv s týmem před třemi lety vybojoval mistrovský titul, příliš radosti v něm angažmá nezanechalo.
„V IKEM jsem pracoval na dvanáctihodinové služby, do Jičína to bylo daleko. Bylo to jedinkrát, kdy jsem zvažoval, že s házenou seknu,“ přiznává. „V takové situaci se hrozně těžko dodržuje životospráva, strašně jsem tam přibral a od té doby s tím trochu bojuji.“
Patřičné zklidnění přišlo po zlaté sezoně. Weintrittovi se ozvali z Brna, nad nabídkou dlouho nerozmýšlel. „Chtěl jsem všechno zklidnit. Ani život jako takový v Praze nebylo nic úžasného. Brno mi hodně sedlo, líbí se mi tu,“ vykládá spokojeně.
Pochopení pro jeho koníček měli i v zaměstnání. „Vyšli mi tu vstříc, mám osmihodinovou pracovní dobu. Po práci jedu na trénink, pak spát a ráno zase do práce,“ líčí dříč s číslem 88 na dresu, na kterého se tu a tam s žádostí o pomoc obracejí i spoluhráči.
„Když se občas něco stane na tréninku, pomůžu. Už jsem tu jednomu klukovi šil hlavu, spravil to jeden steh,“ potvrzuje. „Sem tam poradím, když se mě kluci ptají na své bolístky. Jinak ale máme doktora a ten se o nás dobře stará.“
Kromě defenzivní jistoty přinesl Weintritt do týmu z Králova Pole také nový pokřik Pozdrav kachnu. „Strašně jsme nad pokřikem laborovali. Já si tuhle hlášku pamatoval z jednoho kuchařského seriálu. Párkrát jsem ji prohodil a občas tak kluky pozdravil. Načež kapitán Michal Dostalík dotáhl z práce třicet nafukovacích kachniček do vany a už to bylo,“ směje se. „V lize se opakují variace na pár pokřiků, my máme docela originál.“
Brněnský tým zažil svůj dosavadní vrchol v loňské sezoně, kdy senzačně vybojoval bronzové medaile. K úspěchu Královopolany dovedl uznávaný kouč Andrej Titkov.
„Sešel se tu výborný mančaft, skvělý trenér a hlavně nás to bavilo,“ vrací se k historickému úspěchu brněnské házené Weintritt. „Já byl možná spokojenější, než kdybychom šli do finále s Plzní. Postoupily tam Lovosice, prohrály ve třech zápasech o 10 gólů a nebylo to nic moc. My poslední zápas sezony vyhráli.“
Jenže po slavnosti přišla kocovina. Tým přes léto opustili klíčoví hráči, odešel i architekt úspěchu Titkov. Jeho nástupce Michal Hradil vydržel u týmu pět kol, vaz mu srazily těsné porážky.
„Zápasy, které jsme loni vyhráli o gól, jsme letos o gól prohráli. A vidíte, jak to teď v tabulce vypadá,“ připomíná valašský patriot, že šest zápasů před koncem ligy patří Brnu předposlední jedenácté místo.
Změna kurzu přišla s novým trenérem Pavlem Čejkou, jenž loni dělal Titkovovi asistenta. „Snažíme se vracet ke starým dobrým věcem,“ prozrazuje střední spojka „Kéniku“.
Teď zažije zvláštní reminiscenci. Do Králova Pole se vrátí kouč Titkov, tentokrát ale už jako soupeř - trenér Zubří. „Na podzim jsme s nimi těsně prohráli, snad jim to nyní vrátíme,“ burcuje Weintritt.
