Zlatý úspěch českého juda. Krpálek se stal v Tokiu mistrem světa |
„Asi skoro nic, jen olympiáda, a ta je za rok na stejném místě. Každopádně se mi splnil sen,“ líčil bezprostředně po zápase, v němž v předlouhém nastavení porazil domácí modlu Hisajošiho Harasawu.
Zklamaný Japonec jen stroze pronesl: „Zkusil jsem Lukáše překonat, ale nešlo to. Jsem zklamaný, chtěl jsem zlatou medaili. Budu pracovat na tom, abych byl lepším judistou.“
Harasawa v zápase zkusil použít snad všechny zbraně. Nechal si ošetřit pochroumaný palec, lehal si na břicho, utahoval kimono. Natahoval čas a u rozhodčích mu to procházelo. Bylo to tak okaté, že i český šampion několikrát nevěřícně zakroutil hlavou.
„Zápas mohl skončit mnohem dřív, kdyby to nebylo na jeho domácí půdě. Ale rozumím tomu. Já musel do poslední chvíle bojovat,“ popisoval Krpálek.
A tak bojoval.
Dál byl viditelně aktivnější, až to rozhodčí nevydržel a potřetí v zápase Japonce potrestal za pasivitu. To stačilo. Krpálek se po pěti letech znovu stal mistrem světa.
Poprvé v kategorii nad 100 kilogramů, navíc v generálce na příští olympiádu.
Sběratel medailí
Výsledková vyrovnanost českého judisty, to je vůbec úžasná věc.
Od roku 2011 nezískal Krpálek medaili z velké akce pouze v sezoně 2012. Jinak ji měl pokaždé, ze světového či evropského šampionátu nebo z olympijských her.
Což je v judu úchvatný výkon.
„Letošní zlaté si vážím taky proto, že v judu člověk prohraje ve vteřině. Žádný kluk tady neobhájil titul mistra světa. Je vidět, jak nesmírně těžké to je, jak se to na stupních vítězů střídá,“ říká.
Jeho kariéra aktuálně připomíná pohádku.
Přitom když poprvé ještě coby sedmnáctiletý junior dorazil do Japonska na tréninkový kemp, byl za otloukánka. „Hodně jsem od Japonců dostával, býval jsem bitý a v duchu jsem si říkal, že jim to všechno utrpení jednou vrátím.“
A tak jim to vrací.
Japonsko, druhý domov
Jeho vztah k Japonsku je ale jinak veskrze pozitivní. Právě sem - do kolébky juda - jezdí před každou větší akcí na tréninkové kempy. Kdyby měl spočítat, kolik času už na druhé straně zeměkoule strávil, byl by to skoro rok a půl.
„Sedí mi to tu. Mám rád aktivní judo, kdy se pereme, furt si nastupujeme a řežeme se. To s Evropany nejde. U nás je to hodně statické, furt se mačkáme, kdo má větší sílu. Tady je to jiné judo,“ říká.
Dalším důvodem jeho častých návratů je také to, že ho místní neberou za gaidžina - cizince. Mají k němu respekt, přijali ho za svého.
„Chovají se tady ke mně opravdu nádherně. Ať potkám jakéhokoliv japonského trenéra, vždycky za mnou běží, pozdraví, zeptají se, jak se mám,“ vypráví. „Mnohokrát jsem potkal i japonské judisty, se kterými jsem se pral. Přiběhla celá skupinka a pozdravili jsme se. Asi mě tu mají rádi a berou mě tak trochu jako jednoho z nich.“
Což je až trochu s podivem vzhledem k tomu, jak Krpálek v posledních letech drtí jejich šampiony.
„Vlastně se teď trochu bojím, jestli mě sem ještě pustí,“ směje se. „Minulý týden jsem byl na posezení během soustředění v Beppu. A byl tam i pan Anai, otec Takamasi Anaie, kterého jsem porazil na olympiádě. A pak dostal slovo další Japonec, pan Momose z jiného klubu, který taky prohrál s Krpálkem.“
Statistiky si český hromotluk nevede a i kdyby, těžko by spočítal, kolik Japonců už během kariéry zmasakroval.
Jedním si je však jistý – už jich víc porazil, než s kolika prohrál.
„Což je pro mě obrovský úspěch. Japonci předvádí nádherné judo na všech závodech. Ať pošlou jedničku nebo šestku, dokážou bojovat o medaile. A když pak člověk porazí toho jejich nejlepšího, je to nádherný pocit, kór na jejich domácí půdě,“ má Krpálek jasno.
Proč je zlato nejhorší
V následujících dnech ho čekají oslavy a vydatný odpočinek nařízený od doktora. Krpálek bude kurýrovat bolavý loket.
Mistr světa Krpálek: Vyhrát v Japonsku? Splnil se mi obrovský sen |
„Budu se ho snažit léčit, i když já si odpočinout neumím. Doma blbnu s děckama, hážu je po stropě, a když vidím radost v jejich očích, nedokážu to nedělat,“ popisuje.
Až se zmátoří, vrhne se naplno zpátky do přípravy.
Na možná nejtěžší rok kariéry.
„Vyhrát mistrovství světa před olympiádou? To je asi ta nejhorší věc, jakou jsem mohl udělat,“ směje se.
Kamkoliv přijede, tam se o něm bude mluvit jako o mistru světa. O jedničce, na kterou se budou chtít všichni vytáhnout. O muži, kterého je nutné vyřadit, porazit, zneškodnit.
„A já upřímně nevím, jak tohle zvládnu. Když jsem před pěti lety vyhrál první světový šampionát, celý následující rok jsem z toho byl špatný. Každý byl na mě nahecovaný, chtěl mě porazit a výsledky šly dolů,“ vzpomíná.
Získal tehdy stříbro na evropském šampionátu, ale na tom světovém skončil po dvou porážkách až pátý. Na mistrovství Evropy o rok později dokonce vypadl hned v prvním kole a dokonce zvažoval, jestli nezajít k psychologovi.
„Nebyl jsem to já, ale pak jsem sám změnil myšlení. Šel jsem si závody užít a nesvazoval jsem se tím, že chci udělat medaili. A najednou to zase šlo, až přišla zlatá olympiáda,“ vypráví.
I tahle zkušenost může Krpálkovi v následujícím roce pomoct. Už ví, do čeho jde.
„Už jsem vyhrál Evropu ve dvou vahách, vyhrál jsem mistrovství světa ve dvou vahách, teď bych to chtěl ještě završit olympiádou,“ zadoufá.
Tak za rok.
Na stejném místě.
