„Bylo to vydřené, ale jsem šťastný,“ pravil třiadvacetiletý rodák z Jihlavy poté, co absolvoval vyhlášení vítězů, tiskovou konferenci a dopingovou kontrolu.
Jaké to je, být konečně mistrem světa?
I když mi to úplně nedochází, první pocity jsou nádherné. Pořád tomu nemůžu uvěřit, myslím, že mi to dojde až postupem času.
Zastínil jste legendy českého juda Vladimíra Kocmana, Pavla Petřikova staršího i Jiřího Sosnu, kteří medaile z mistrovství světa přivezli také, ale na zlato nikdy nedosáhli. To vám také nedochází?
Nééééé! Samozřejmě vím, že se ještě nikomu z Čechů nepovedlo vyhrát mistrovství světa, takže jsem rád, že jsem zlomil další mezník a překonal tyhle slavné judisty, ale že bych byl slavnější než oni... Doufám jen, že to tímhle neskončí, vždyť je mi teprve třiadvacet. Ale je pravda, že po tomhle turnaji se cítím na čtyřicet! Všechno mě bolí, jsem úplně dobitej. Trápí mě koleno, ruce, prsty... Těším se, až si dám pivo a lehnu si do postele.
Který zápas byl nejtěžší? Ten semifinálový s Rusem Chajbulajevem?
Rozhodně, vždyť je to olympijský vítěz z Londýna, mistr světa z roku 2011, ve sbírce má taky titul mistra Evropy. Byl doma, všichni místní si mysleli, že vyhraje, on zřejmě taky. Já s ním už třikrát prohrál, nechtěl jsem počtvrté a dopadlo to dobře.
Vaše vítězství nad ním tisícovky diváků odměnily pískotem. To vám nevadilo?
Ani ne, nemohl jsem se divit. Vždyť na mistrovství světa nevyhrál žádný Rus, chtěli mít alespoň jednoho, takže to docela chápu.
A co Kubánec ve finále? Porazil jste ho už na Grand Slamu v Paříži, takže jste si na něj věřil?
Byl jsem docela překvapený, že se z druhé strany pavouka dostal do finále právě on, byla tam skupinka známějších borců, třeba Ázerbájdžánec Mammadov nebo Němec Frey. Jenže jemu to dneska sedlo, předváděl nádherné výkony. Nemůžu říct, že jsem si věřil, ale byl jsem radši, že ve finále byl on než třeba právě Mammadov.
Do šampionátu jste vstupoval v roli světové jedničky – bylo to těžší než obvykle?
Nebylo to úplně jednoduché, protože se na mě všichni chtěli vytáhnout. Teď už mě to ale bude čekat asi delší dobu, protože jsem si tímhle vítězstvím nahnal tolik bodů, že mě kdokoli asi hned tak nepřeskočí. Holt si na to budu muset zvyknout, budu dřít jako dosud a doufat, že mě porážet nebudou.
Byl nějaký moment, kdy vás napadlo, že by se cesta za zlatem nemusela povést?
Těch bylo víc, v judu stačí jediná chybička a můžu prohrát s kýmkoliv. Největší obavy jsem ale měl z Rusa Chajbulajeva. Byl doma, ale já ho chtěl za každou cenu porazit. Chtěl jsem mu oplatit i prohru z olympiády, kde jsem vedl, ale on to 40 vteřin před koncem otočil. Ani teď nechybělo moc, zase mě chytl do držení, ale na poslední chvíli jsem se ubránil.
Bolavý prst, který jste si vykloubil před měsícem v Japonsku, vás už nezlobil?
Trošku mě omezoval, bolel, ale v každém zápase, který samozřejmě chcete vyhrát, už máte v sobě tolik adrenalinu, že se tím každá bolest utlumí.
Pokračujete v úžasné sérii, vždyť jste od olympijských her v Londýně prohrál pouze třikrát – s Ázerbájdžáncem Gasimovem, Nizozemcem Grolem a Francouzem Maretem letos ve finále Grand Slamu v Paříži...
Jednu prohru si přidejte, začátkem června jsem prohrál s jedním Belgičanem na Kubě, což byl ale důsledek mých letošních potíží s ramenem. Ještě jsem neměl tolik natrénováno, ale už se to podařilo dohnat.
Dojde teď na tradiční koupání vaší medaile v šampaňském?
Rozhodně, aby přilákala další medaile. Při vyhlašování jsem dostal i nádherný pohár, kam se šampaňského vejde víc. Já ale zůstanu u toho piva.
Vyšel vám i skvělý vstup do olympijské kvalifikace. Kolik bodů jste teď vlastně získal?
Myslím, že čtyřicet, takže asi povedu žebříček. Moje výhoda spočívá v tom, že na mistrovství světa je za medaili třikrát víc bodů než na turnaji Grand Prix a dvakrát než na Grand Slamu. Ale teď už bych šel na to pivo, mám toho fakt plné kecky.
