Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pohár a skalpy Nymburka byly nejvíc, vzpomíná na pardubickou éru Kotas

Lukáš Kotas (vlevo) z Pardubic přihrává kolem Jiřího Jelínka ze Svitav. | foto: Martin Veselý, MAFRA

20 2017
Má za sebou dvanáct sezon v profibasketu, ale na tu příští Lukáš Kotas zatím smlouvu nikde nepodepsal. Je přitom možné, že u toho zůstane. Expardubický křídelník totiž důkladně promýšlí další životní plány - včetně eventuálního konce vrcholové kariéry, přestože je mu teprve dvaatřicet.

Svým rozhodováním se Kotas ovšem nehodlá nijak stresovat. „Užíváme si léta s rodinou,“ hlásí borec, který se v obraně umí na soupeře nalepit jako štěnice.

Když vám Pardubice nenabídly novou smlouvu, víceméně jsem počítal s tím, že se vrátíte domů, do Svitav. Ale nedávno jsem zaslechl, že s vrcholovým basketbalem možná úplně skončíte a půjdete pracovat do firmy vašeho táty. Co je v tuhle chvíli pravděpodobnější?
Zatím jsem žádné rozhodnutí neučinil, pořád se rozhlížím a zkoumám, jaké jsou možnosti. Nějaké varianty jsou, ale chci jich mít na stole co nejvíc. Hledám i zaměstnání jinde.

Pokud byste šel přece jen pracovat k otci, tušíte, co byste tam dělal?
To by se vidělo. Má ve Svitavách stavební firmu. Nejdřív bych se musel seznámit s tím, jak to tam běží. Nevím, jestli bych pro to měl vůbec dispozice a zda by to dávalo smysl. Je to neznámé pole.

Kamarádi vás prý v té souvislosti lámou na výpomoc v „pralesních“ ligách.
Když se s nimi vidím, bývá to předmětem hovoru. Ale zatím o tom seriózně nepřemýšlím.

K těm Svitavám. Jejich trenér Lubomír Růžička o vás vždycky hovořil s velkým respektem, předpokládám, že se vám Tuři ozvali.
Neozvali.

Přiznám se, že jste mě tou odpovědí dost překvapil...
Asi už jsou v jiné fázi a při skládání týmu stojí o jiné hráče.

Mimochodem, nakolik by případnému angažmá ve Svitavách bránil váš loňský incident s Janem Špačkem? Už se spolu zase normálně bavíte? (Kotas v lednu 2016 Špačka ve vzájemném zápase zezadu podrazil a ten reagoval ranou pěstí do obličeje. První z nich to odnesl trestem na jedno utkání, druhý dostal rekordní trest na šest. Oběma byla navíc uložena finanční pokuta. Potrestán byl i pardubický kapitán Radek Nečas, který po úderu Špačka chytil do kravaty.)
Nevídáme se, já jsem v Pardubicích a Honza ve Svitavách - vím, že se ženil. Podali jsme si ruce, posunuli jsme se dál. Nemyslím si, že by to mělo mít nějaký vliv.

Fotogalerie

Je pravda, že vás kontaktoval trenér Děčína Pavel Budínský?
Ne, ne, to vážně ne.

Generální manažer Beksy Martin Marek na posezonní tiskovce zmínil, že jste spolu byli dohodnutí na rok. Byl jste tedy s koncem v Pardubicích dopředu smířený, nebo byla šance, že si ještě sednete a prodiskutujete to?
Je fakt, že jsme se o tom takhle bavili. Já každý rok po třicítce říkal, že koukám jen sezonu před sebe. Během té předchozí jsem uvažoval, zda budu pokračovat. Ale basketbal mě pořád bavil a s Pardubicemi jsem se následně dohodl na prodloužení.

Chuť do hry vydržela i letos?
Ano, i vzhledem k tomu, jak jsme hráli a jak se vyvíjela liga. Končit je těžké. Zvlášť, když jsme měli takový tým a dařilo se mi, i když bodů jsem možná tolik nedával. Začal jsem přemýšlet, co by kdyby, a naznačil Ellovi (trenéru Sandersovi), že bych rád ještě hrál. On mi na rovinu řekl, že by v klubu chtěli jít cestou mladých. Udržet tým tak, jak byl, s tím, že dostanou prostor mladší. A já byl jediný, kdo neměl smlouvu. V tu chvíli mě to proto ani tolik nemrzelo, rok předtím by to bylo horší. Nějaký pocit hořkosti se nedostavil. Letos to bylo fajn. Poháry byly něco navíc, k tomu jsme měli největší šanci na finále. Semifinále nám samozřejmě hrubě nevyšlo, ale jinak to bylo hodně pozitivní. Do března jsem hrál v průměru přes dvacet minut, jenže pak jsem měl zdravotní trable s okem. Chtěl jsem sezonu dohrát; na operaci, která to vyřešila, jsem proto šel až po ní.

Kdybyste měl poslední rok v dresu Beksy v pár větách shrnout, jaký ještě byl?
Bezpochyby vydařený z pohledu herního. V základní části i v nadstavbě jsme si počínali poměrně suverénně, v takové pohodě jsme za těch šest let, co jsem tu hrál, předtím nikdy nebyli. Ale rozhoduje se v play-off. Děčín na nás byl v semifinále výborně připravený a my na to nenašli odpověď.

Zůstává semifinálové vyřazení v hlavě? Museli jste se pak rychle přeorientovat na sérii o třetí místo s Opavou...
Teď už to nebolí, nelze žít z minulosti. Ale je to škoda. I pro mě by to loučení bylo mnohem příjemnější, kdybychom se dostali do finále proti Nymburku. Vzhledem ke způsobu, jakým se letos o titul hrálo (dva zápasy, při nichž rozhoduje součet skóre), by to možná bylo hodně zajímavé. Další kluci třeba budou mít ještě příležitost si finále zahrát, ale litovat toho, že já už ne, by nebylo na místě.

Osekaná minutáž vám tedy nevadila? Přece jen jste na palubovce trávil v průměru o pět minut méně ve srovnání s ročníkem 2015-16.
Bavili jsme se, že budu hrát kolem deseti minut na zápas. Bylo tam víc faktorů. Ell oznámil, že přijde nový Američan - Dominez (Burnett). Pak měli víc hrát mladí hráči a taky Dušan Pandula. Já jsem měl před sezonou nějaké nabídky, ale s rodinou jsme chtěli zůstat v Pardubicích, ne se někam na rok stěhovat. Když pak začala liga, nehrál jsem těch deset minut, ale víc. Až do toho března. Do té doby jsem byl se svojí vytížeností hodně spokojený, pak jsem měl problém s okem a už to bylo horší.

Jak vás tak poslouchám, od kouče Sanderse bylo sympatické, že s vámi od začátku jednal na rovinu.
Vypovídá to o vztahu mezi dvěma lidmi. Zažil jsem i trenéra, který říkal něco jiného, než si myslel. Nebylo to moc příjemné. Teď jsme se s Ellem mohli podívat navzájem do očí, potřást si rukou a rozloučit se bez negativních emocí.

Těch pozitivních jste si v Bekse užil spoustu. Co byl pro vás nejlepší zážitek?
Silných momentů bylo víc. Hned první rok, co jsem tu byl, jsme nastupovali v evropském poháru, to byl obrovský zážitek, i když výsledky v domácí lize až tak dobré nebyly. Loňský rok, kdy jsme vyhráli český pohár, byl také skvělý. Hodně si považuju i obou vítězství nad Nymburkem. Moc rád vzpomínám hlavně na to první, byl jsem v týmu nejstarší, komu se to do té doby nepovedlo. Dal jsem tehdy i dost bodů (14), měl jsem na tom svůj podíl. A pak musím samozřejmě zmínit letošní evropský pohár, ve kterém jsme se opět utkali s dobrými týmy. Zřejmě úplně nejvíc si cením triumfu v domácím poháru, kdy jsme málem nepostoupili ze semifinále proti Kolínu, ale pak jsme jasně ovládli finále s Děčínem. A obou výher nad Nymburkem.

Lukáš Kotas

Basketbalový rozehrávač či křídlo, narozen 4. listopadu 1984 ve Svitavách. Měří 193 centimetrů a váží 87 kilogramů. Odchovanec TJ Svitavy prošel mládeží v Pardubicích, posléze nastupoval za USK Praha, Liberec a posledních šest sezon opět za Pardubice. Bývalý reprezentant, v české lize i poháru získal řadu medailí. Vítěz Českého poháru 2016. Pro příští sezonu dosud nemá smlouvu a není vyloučené, že ukončí profesionální kariéru. Bydlí v Pardubicích. Je ženatý, s manželkou vychovávají syna Štěpána (5 let) a dceru Elenu (2 roky). Mezi jeho zájmy patří rybaření a fotbal.

V čem se z vašeho pohledu nejvíc lišila angažmá v pražském USK a potom v Pardubicích, kde jste strávil shodně po šesti sezonách?
V USK jsem měl hodně velké štěstí na trenéry. Petr Treml a po něm Kenneth Scalabroni byli osobnosti; dali mi příležitost, za kterou jsem dodnes vděčný. V USK to fungovalo tak, že měli jednoho dva české hráče, na kterých se stavělo, a pak si k tomu vzali cizince. Já byl jeden z těch dvou Čechů. Každý rok jsme tam těžce bojovali o play-off, měli jsme 25 porážek za sezonu. Když se jelo do Nového Jičína, Prostějova nebo Děčína, ne snad, že bychom byli předem poražení, ale cítili jsme, že šance vyhrát je opravdu malá. Naproti tomu v Pardubicích jsme si věřili i na to, že můžeme zvítězit v Nymburce. Ztratit v sezoně 10, nebo 25 zápasů, je velký rozdíl. Těch 25 je obrovský nápor na psychiku. V Pardubicích taky byla daleko větší konkurence na všech postech, člověk musel být dobrý, aby se prosadil.

Napadlo vás, že byste teď mohl trénovat?
Ano, dokonce jsem si udělal céčkovou licenci. Ale nevím, jestli pro něco takového nastal čas. Když, tak bych chtěl mít na starost spíš menší děti třeba 12-13 let nebo svého syna, kterému je pět, a jeho vrstevníky. Mohl bych tak lépe ovlivnit jeho vývoj.

Je za námi skoro polovina letních prázdnin. Už jste byl na dovolené?
Zatím s Radkem Nečasem s našimi rodinami na tři dny na chatě. Chystám ještě něco s kamarády a s manželkou plánujeme jet k moři. Ale ještě nevím, jak to bude s tou prací, a zda budeme bydlet v Pardubicích, ve Svitavách, nebo jinde.

Těšíte se, že bude víc času na oblíbené rybaření?
To určitě ne - s basketem ho naopak bylo dost. S rodinou a zaměstnáním nebude lehké tenhle koníček udržet.

Jaký byl váš největší úlovek?
Když jsem měl rozlučku se svobodou, byli jsme na jižní Moravě u jednoho rybníka, kde byli jeseteři. Vylovil jsem 1,28 metru dlouhého.

Rád hrajete i fotbal. Ani na ten tudíž patrně nebudete mít moc prostoru.
Na ten bych si čas chtěl najít. Tělo bylo zvyklé dvanáct let v kuse fyzicky pracovat, nechci najednou vůbec nesportovat. Fotbálek jsem plánoval. Přemýšlel jsem i o tom, zda ve Svitavách nechodit s kluky trénovat. Do nějakých 18 nebo 19 let jsem tam fotbal hrál, pořád je tam řada známých. Zapojoval jsem se i do jejich letní přípravy. Ale je to úplně jiný pohyb než v basketu. Spíš bych si asi zahrál malou kopanou, jenom tak, s kamarády.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze