Po šesti letech jste vybojoval medaili na světovém šampionátu. Nebyla by škoda rozloučit se po takovém úspěchu s kariérou?
Škoda lásky, ale jednou končit budu. Jestli se tak stane letos, tak to ještě nevím. Medaili mohu na jednu stranu brát jako nakopnutí do dalšího tréninku, ale na druhou to může fungovat obráceně, protože jak se říká, končit se má na vrcholu. Vyložit se to tedy dá oběma způsoby.
Přestat po tolika letech by bylo těžké, že?
Se sportováním určitě končit nechci. Spíše rozmýšlím, jakou cestou pokračovat, jestli v dosavadním stylu světových pohárů, ale výrazně ořezaných. Je také možné, že dám přednost „laufům“, protože jsem na podzim založil tým (Pioneer Investment Team) sdružující české závodníky, kterým dáváme šanci.
Je vám sedmatřicet. Žene vás vpřed vědomí, že stále můžete konkurovat mladším soupeřům?
To je bomba. Samozřejmě v posledních sezonách se mi úplně nedařilo, byť ze zdravotních důvodů. Někdy sport není spravedlivý, takže jste třeba připravený, ale ten den to neprodáte. Zjištění, že stíháte, je dobré, zvláště když od poslední medaile z Liberce uteklo hodně let. Mezitím byly ještě olympiády a já jsem stále schopný do špičky proniknout. Není to sice dlouhodobě, ale nárazově. I tak je to ale super.
Cítíte, že s přibývajícím věkem trochu opadají očekávání okolí na zisk cenných kovů?
V tomto směru se nic nezměnilo. Možná už s medailemi nepočítají lidé s takovou vírou. Sponzoři a vedení reprezentace však podporují sportovce, od nichž se čeká, že budou dělat kvalitní výsledky. My je musíme dodat a nikdo se neptá, zda nám zrovna jely, či nejely lyže.
Jak vám je, pokud po náročné přípravě hned nepřichází výsledky?
Trénink bolí a musím si odpustit spoustu věcí, které bych rád dělal, ale ty mě neživí. Odepíráte si různé oblíbené činnosti a pak dojedete patnáctý. Člověk si řekne, zda to má smysl dělat. Hodně lidí by si pochvalovalo, že je to super, a byli vděční, ale když si nastavíte laťku několika vítězstvími, tak je to zkrátka málo. Když jste někdy byl na špičce, tak tam strašně fouká a je těžké se na ní udržet. Pak jen vidíte, že jdete dolů a můžete se na vrchol jen nárazově vrátit.
To vás muselo letošní stříbro ze Švédska hodně povzbudit...
Medaile byla skvělá. To samé loni, kdy jsem při prvním svěťáku věděl, že pojedu dobře. Vůbec jsem si ale netroufal na vítězství, a najednou jsem vyhrál, což byl moment, který jsem si strašně užil. Víc než průběh si dokážu vychutnat výsledek. Když dojedu dvacátý, tak jsem pořád naštvaný, jako když jsem byl junior.
Máte už v hlavě, co budete dělat po konci kariéry?
Až jednou přijde, tak bude spousta snů a cílů. Těch je strašně moc a netýkají se jen sportu. Pak zjistíte, že se všechno nedá stihnout. Přidá se obživa a chození do práce. Budete rádi, když z ní přijdete ve tři a najednou není čas. V zimě, když už je zima dlouhá, plánuji, co všechno po ní budu dělat, kam pojedeme na výlet a tak dále. Už měsíc jsem mimo závodní sezonu a moc jsem toho nestihl. Jsem rád, že dám alespoň třetinu z toho, co jsem měl v plánu.
Zařadíte si do programu starty na horských kolech?
Rád bych jich samozřejmě objel více než teď. Třeba v nějaké hobby kategorii. V davu to ale není úplně jednoduché s tím profláknutým ksichtem, protože když jsem zařadil do přípravy orientační běhy, tak se lidé přehlašovali do mé kategorie jen proto, aby předběhli Bauera. Ale to je logické. Znáte někoho z televize a říkáte si, že on je profesionál a vy chodíte normálně do práce. Teď máte příležitost ho porazit, takže to je pro ně obrovská motivace. To čekám i na kole, kde budou mraky lidí, kteří si poté řeknou: Ty vado, já jsem předjel Bauera!
Závodnická duše vám však zůstane. Šel byste pomoci do týmového závodu?
Čekám, že až běžky pověsím na hřebík, tak budu strašně líný. Pokud tam budu jen jako panďulák, tak nevím, zda budu k něčemu dobrý. Pořád se teď honím s časem a závodníky, proto se těším, až jen tak pojedu. Za to by mi tým vděčný moc nebyl. Fyzička jde rychle dolů. Budu ten líný, který, když jednou vyrazí, pak má infarkt.
Nepřemýšlel jste o předávání zkušeností jako trenér?
Určitě by mě to lákalo. Kdysi jsem řekl, že trenéra v životě dělat nechci. Pak jsem to upravil, že ho nechci dělat v Čechách, a teď už to měním na to, že bych zkusil i tady. Z časových důvodů to určitě nebude v dohledné době. Zatím jako závodník pořád létám po světě a rodina trpí. Jako trenér bych ovšem byl pryč úplně stejně. Možná kvůli bafuňářským schůzím dokonce ještě častěji.
Závodíte celý svůj život. Nechtěl byste si pak zkusit komentování v televizi?
Nevím, jestli umím mluvit. Něco jiného je vést monolog a říkat si tady spoustu nesmyslů. V televizi byste měl hovořit k pořadu, byť se to někdy úplně neděje. Osobně si myslím, že komentování není jednoduchá záležitost a vůbec komentátorům nezávidím.
Takže je ideální, že můžete být zatím na druhé straně obrazovky...
Rád sedím na gauči a říkám si, co to tam plácají za nesmysly. Sledovat dění, komentovat ho a dát do toho atmosféru je ale bezpochyby náročné. Neříkám, že bych se o to někdy nepokusil, ale měl bych určitě hroznou trému. Diváci by museli být hodně tolerantní.
