Takový závod jste pro povzbuzení vaší psychiky potřebovala?
Jo, je to takové malé bezvýznamné pozitivum, na kterém se snad dá stavět dál. Není to ještě žádná výhra, ale beru tento výsledek optimisticky jako důkaz, že přece nejsem takové jelito, které by neumělo dělat biatlon. Chce to nějaký čas. Se mnou je to bohužel vždycky na strašně dlouho, než si všechno uvědomím.
Další povedený sprint v Oberhofu. Davidová byla desátá, vyhrála Eckhoffová |
Jde především o velké trable s vaší stojkou, že? Položky vleže až takovým problémem nebyly.
Pro mě je stojka o dost obtížnější. V závodech jsem při ní nervózní a polohou pak bývám náchylná k tomu, že se u ní hrozně třesu a hejbu. Jakmile mohu ke střelbě zalehnout, je to relativně v pohodě. Zato má stojka potřebuje správný čas, abych se trefila. Já ani nevím, jak se to občas stane, příliš často s ní bojuju.
Na vašem vánočním tréninkovém kempu v Seefeldu jste se snažili opět s ní něco provést?
Jo, dělala jsem pro to hodně. Víte, mě předtím biatlon v létě neskutečně bavil, měla jsem v létě nejlepší střelecké výsledky a fakt jsem cítila, že pro úspěchy dělám maximum.
PROGRAM A VÝSLEDKY: Přehled závodů Světového poháru v biatlonové sezoně 2020/21 |
Co se tedy pak stalo?
S příchodem sezony jsem asi měla velká očekávání a sama sebe dostávala pod tlak. A čím míň se mi dařilo, tím to pro mě bylo horší. Takže přes Vánoce jsem se musela vrátit k přesvědčení, že dělám tenhle sport pro sebe, že je to pořád určitá forma zábavy, že se věnuji biatlonu dlouho, umím ho a není to o tom, že bych najednou zapomněla střílet. Potřebovala jsem se zklidnit a najít si ke střelbě zase cestu.
Jak jste ji hledala?
Hodně jsem se věnovala sušení (suché střelbě). Na každý trénink jsem si také dělala písemnou přípravu a pak ho vyhodnocovala. Zkoumala jsem své položky na videu, abych si chyby uvědomovala. Ale paradoxně právě o Vánocích jsem ty střelecké průměry měla zase výborné, samé nuly a jedničky. Táta byl se mnou na střelnici a nechápal, proč se pak v závodech netrefuju.
Právě, proč? Čím si to vysvětlujete?
Ten problém je ukrytý kdesi v mé psychice. Moje hlava je někdy tvrdohlavá a já s ní neumím komunikovat. Sice přesně vím, co bych měla dělat a jak by to mělo vypadat, ale ať si říkám, co si říkám, ta hlava to nemůže pochopit.
Loni jste tvrdila, že na psychology a mentální kouče nevěříte. Teď však i Nor Lägreid popisoval, jak ještě před rokem měl střelbu pod 80 procent, načež mu významně pomohl mentální kouč. Nepřehodnotíte své postoje?
Já jsem od Vánoc také v kontaktu s psychologem. Dávám tomu šanci, každý den pro to něco dělám a mé aktivity jdou i směrem k buddhismu. Není to ani tak, že bych v minulosti v tomto směru nikdy nic nezkusila. Naopak jsou zkoušela už spoustu věcí. Ale nikdy jsem jim stoprocentně nevěřila, protože jsem pořád přesvědčená, že jde v první řadě o technické věci, které musím zvládnout dobře. Proto mi teď tolik pomáhalo, že jsem rozebírala své chyby na videu.
Davidová: Každá Top 10 je super. Jen za tu jednu ránu jsem si nadávala |
V minulosti jste se už dokázala vyhrabat z velkých krizí. Povedlo se vám to i loni. Posiluje vás vědomí, že se sezona vždycky může otočit do pozitivna?
Před letošní sezonou jsem říkala, že se už nikdy nechci hrabat z takového dna, na kterém jsem několikrát v minulosti byla. Ale musím přiznat, že letos jsem poznala opravdické dno. Dřív to bylo takové, že jsem i v období krizí tréninky vždycky nějak zvládala. Zato teď v prosinci jsem byla ze střelby tak nervózní, že jsem se ani na tréninku nebyla schopná trefit. Trenéři a všichni ostatní to se mnou řešili, každý mi chtěl pomoci. Ale nakonec si stejně musím pomoct hlavně sama.
Je to trochu začarovaný kruh, ne? A vy z něj potřebujete vyjít.
Už v minulém sprintu v Oberhofu, když jsem po závodě koukala na své rány, byly to doslova milimetrové kalibry, které normálně padají. A mně nespadly. Pomyslela jsem si tehdy: Jasně, když už si to mám vyžrat, tak úplně do hořka. Poznala jsem, jaké to je být úplně na dně. Byla bych ráda, kdybych zase vystoupala vzhůru, ale letos mám pocit, že čas utíká strašně rychle a šancí už tolik nebude. Půlka sezony je za námi a jak jsem se už několikrát dozvěděla, takhle jen mrhám svým talentem.
Nesmíte tolik číst, co vám někteří lidé píší na sociálních sítích.
To mi říkají i trenéři. Teď jsem radši úplně zanevřela na veškerou sociální komunikaci. Můj Instagram je ve stávce, na maily neodpovídám. Bylo toho na mě už fakt moc a musela jsem se hlavně zaměřit sama na sebe. I proto jsem byla víc s rodinou. Na všem se navíc podepisuje také ta současná podivná doba. Někdo ji snáší líp a někdo hůř.
A vy hůř?
Já ji moc dobře nesnáším. Jsme izolování, což by mi až tak moc nevadilo, ale ani na stadionu není atmosféra taková, na jakou jsme bývali zvyklí z předchozích let. Chybějí tam lidé i úsměvy, které teď v podstatě vymizely.
Navíc ani covidový rozklad mužského týmu náladě v reprezentaci nepřidal.
Samozřejmě. Přijde mi, že od začátku sezony jedeme na takové vlně lehkého pesimismu. Ale nějak jsme i tohle překonali. Pro kluky je ta současná totální zkáza týmu hodně těžká, ale my, holky, jsme vydělaly i na tom, že jsme byly přes Vánoce rozdělené. Šlo o dobré řešení.
Pozitivní je, že vám to až na výjimky zatím docela běhá.
No, v tuhle chvíli jsme měly být podle původního plánu v Ruhpoldingu, což jsou společně s Hochfilzenem jedny z mých nejoblíbenějších tratí. Zato v Oberhofu se jede kopec dvě minuty, a to mému somatotypu moc nesvědčí. Každý rok se tu se zdejšími tratěmi těžko srovnávám. Ale jo, běžecky je to i tak relativně dobré, i když Oberhof mi většinou udělá v běžeckých časech strašnou díru.
ŽIVOTNÍ ÚSPĚCH. Lucie Charvátová s bronzem, který si vyjela loni ve sprintu na MS v Anterselvě.
Zbývá ještě jedna štafeta a pak přijde vaše oblíbená Anterselva, kde jste loni na mistrovství světa zažila životní úspěch. Těšíte se?
Obávám se, že to bude pro mě strašně nostalgické a dojemné a že budu na ten loňský sprint hrozně moc vzpomínat. Bohužel letos není v Anterselvě pro mě šťastné složení disciplín, jedou se tam vytrvalostní závod, štafeta a masák. Já bych radši uvítala sprint, který je mojí disciplínou, protože je v něm míň střeleb. Vím také, že ve vysoké nadmořské výšce vám to tam nemusí pokaždé sednout, přičemž já těch krvinek opravdu nemám na rozdávání. Takže radši nemám od Anterselvy žádné očekávání, ale samozřejmě se tam těším.
