Proč jste v roce 2018 vůbec v nejvyšší soutěži skončil?
Po těch letech to k tomu dospělo. Přirozený vývoj profesionálního sportovce. Končil jsem celkem i pozdě, v 37 letech. Naplnil jsem veškeré svoje ambice, které jsem chtěl. Jsem velmi spokojený a hlavně cítím velkou vděčnost, že jsem mohl tak dlouho hrát a že jsem vůbec mohl hrát. Protože jsem z malého města, z Hořic, kde basket nemá až takovou tradici. Splnil jsem si sen, který jsem žil dvacet let.
Co vám to dalo?
Všem klukům, co hrají basket profesionálně, musím říct, ať si to užívají naplno. Protože je to to nejhezčí, co se nám mohlo v životě stát. Je to dřina, ale nádherná. Jste v bublině, kde je o všechno postaráno, a ty se staráš jen sám o sebe a o to, abys hrál dobře. A to je velmi jednoduché. V normálním civilním životě přicházím na to, že jsou mnohem složitější věci.
Je přerod sportovce do „normálního“ života šok?
Každého to čeká. Všichni jsme věděli, že to není do důchodu, že budeme muset pracovat. Vybrali jsme si sport, který nás nezajistí do konce života, takže si musíme vyzkoušet ještě něco jiného, aby byla sranda.
Jak jste se cítil, když jste ve Svitavách končil profikariéru?
Lehce jsem stagnoval, hlavně v mysli. Potřeboval jsem nový náboj, abych cítil, že žiju naplno. Došlo k určitému vyhoření, že jsem se už nezlepšoval a tím pádem jsem neměl další ambice, co s basketem. Začal jsem se zaobírat tím, co budu dělat poté. Jakou novou kariéru tvořit.
Co vás tedy teď živí?
S kamarády jsme založili malou stavební firmu, děláme určité projekty a bavíme se. Stavíme třeba samoobslužné myčky, řešíme pozemky, jednáme. Mám to s dvěma kámoši, tím pádem i tohle je pro mě zábava. Používám ale hlavu úplně jinak než při basketu. Jsem z toho nadšený. Samozřejmě to někdy bolí, protože hlava byla zaměstnaná jednostranně, ale cítím, že se musím rozvíjet dalším způsobem. Zase vidím jiskru, žiju úplně naplno, i když dělám něco úplně jiného.
Opavský asistent Kryštof Vlček (vlevo) a bývalý ligový basketbalista Luboš Stria jako reportér.
Komentujete i internetové televizní přenosy basketu z Děčína.
Ano, občas. Někdo jim vypadl a mně se ta práce poměrně zalíbila. Sednu si, něco povím, baví mě to sledovat i z téhle úrovně. Snažím se říct divákům své postřehy, pořád se cítím blízko basketbalu. Dvacet let jsem basket miloval každou buňkou ve svém těle, možná i proto mám co říct. Rád to přibližuji lidem. Basket je moje DNA. Odmalička byl můj sen se v tomhle prostředí pohybovat, to jsem si splnil na nejvyšší úrovni v Čechách, teď rád pozvolna odcházím.
Nevystřídáte jednou jako basketbalový komentátor v televizi Jakuba Bažanta?
Přesně tak, chystám se na to! (smích) Možná i Roberta Zárubu na olympiádě v hokeji. I když pamatuju naposledy všechny hráče z Nagana, teď mi ujel vlak.
Bez basketu jste vydržel jen půlrok, přitom jste plánoval, že se odstřihnete na dva tři roky a vyčistíte si hlavu.
Byl jsem přesvědčený, že od basketu potřebuji dlouhou pauzu. Ale opak je pravdou. Musím přiznat, že mi nějaká smečka kluků chyběla. Snažil jsem se sportovat, chodil jsem na beachvolejbal, tenis, ale pořád to nebylo ono. Ta legrace v šatně s mladými kluky, kteří tě omlazují, je úplně něco jiného. Tohle bude chybět každému profíkovi, který má rád kolektivní sport.
Takže vás děčínský parťák Jakub Houška dlouho nepřemlouval, ať spolu pomůžete Chomutovu?
Kouba mě zlanařil skoro hned, začínali jsme v Severočeské lize. Protože jsme zodpovědní a nadále ambiciózní, brali jsme to hned vážně, aby to někam směřovalo, abychom se tam nechodili jen vyprdět. Kouba je jeden z mých osudových kamarádů, se kterými rád trávím čas a rozumíme si. Jsem moc rád, že takhle charakterového člověka mám po svém boku. Protože věřím, že přátelé jsou tvoje rodina, kterou si vybereš sám.
Co pro vás teď znamená basket?
Jsem velmi šťastný, že v něm pokračuji. Teď si ho užívám daleko víc i než na profi úrovni, kde je stres. Musíš, musíš, musíš, jdeš přes bolest, mnohdy se ti nechce. Teď se mi chce, protože vidím balon dvakrát týdně, což je nádhera.
Zvlášť když jste rok a půl neprohráli, až ve středu vás porazila v poháru Sluneta Ústí.
Je to zábava, kvůli ní to děláme, protože basket milujeme. Chceme se odreagovat od klasických životních problémů, tady se pobavíme, někdy i poštěkáme, protože jsme vážně obrovsky ambiciózní. Je super parta lidí v celém klubu, užíváme si to. Netajíme se tím, že bychom rádi postoupili do 1. ligy, což je druhá nejvyšší soutěž. Jasný cíl. Máme na to i složený tým, což jsme potvrdili v poháru, fyzicky jsme prvoligové soupeře přejeli.
Zato s ústeckou Slunetou to bylo v poháru naopak.
Což je logické, oni jsou profíci. Po konci na vrcholové úrovni strašně padá fyzička, chybí kontakt s balonem. Je to znát. Byl jsem zvyklý, že všechno je automatické. A najednou hlava si myslí, že to půjde, a tělo se diví, co hlava vlastně chce. Ústí nás nepřehrálo systémem ani střelou, ale fyzičností. Já, Kouba a Jiříček s nimi na morál můžeme hrát vyrovnanou partii, i když druhý den nevstaneme z postele. Ostatní však nemají zkušenosti z velkých zápasů. A basketbal není o třech, ale minimálně o osmi hráčích. My máme každý svoji práci a trénujeme jen jednou týdně.
Luboš Stria (vlevo) a Jakub Houška, basketbaloví veteráni z Chomutova
Usadil jste se v Děčíně?
Ano. Kouba je děčínská náplava, já taky, našel jsem si v Děčíně ženu. A obrovsky se nám ve městě líbí. S manželkou nám to krásně vyšlo: když jsem skončil s profibasketem, narodil se nám druhý syn, takže jsem byl hned velmi zaměstnaný. A do Chomutova se jezdíme s Koubou odreagovat od rodinných problémů. (smích)
Co vaše žena říkala na to, že budete hrát za Levharty?
Byla nadšená, protože má krásné večery, když nejsem doma.
Jak váš život vlastně ovlivnilo angažmá v Děčíně?
Absolutně zásadně. Přišel jsem v 29 letech, myslím, že v pravý čas. Řekl bych, že jsem v Děčíně dospěl. Herně a lidsky. Všechno si sedlo, jak mělo, sešla se skvělá parta lidí. K tomu byla třešinka, že jsme něco dokázali. Líp to poskládat pro Děčín nešlo. Když vidím fotky ze zimáku, kde jsme hráli finále s Nymburkem, až mě to dojme, jaká práce za námi stála. Jak jsme zblbli lidi. Chodili a užívali si to. A my hráči taky. Krásně strávený čas, nejhezčí v basketbalovém životě.
