Psal se rok 1986, když poprvé přišel na softbalový trénink do Chomutova, kde následně strávil celou svou téměř třicetiletou kariéru. „Začal jsem celkem pozdě. Dotáhl mě tam kamarád a tak nějak už jsem u toho zůstal,“ popisoval veterán po letech.
Zůstal, ale tehdy ještě hrál na pozici vnějšího polaře a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být nějakou větší hvězdou evropského softbalu. A tak se stalo, že si v jednadvaceti při přeskoku přes homerunový plot poranil koleno a s běháním po metách byl konec.
Co teď? Přece neskončím úplně, uvažoval. Jediná schůdná varianta byla začít nadhazovat.
„Zkoušel jsem to už před vojnou, ale pořádně jsem se tomu začala věnovat až po ní. Ono taky nikdo nadhazovat nechtěl, tak jsem z nouze začal já,“ vzpomínal.
Následně už začal sbírat úspěch za úspěchem. Čtyřikrát se podíval na světový šampionát, čtyřikrát vyhrál ten evropský. S Beavers Chomutov vytvořil rekord v počtu 19 po sobě jdoucích finále české extraligy! Jedenáct z nich dokázal vyhrát. Krom toho všeho se šestkrát stal vítězem Poháru mistrů evropských zemí, soutěže obdobné fotbalové Lize mistrů.
„Nejvíc si ale vážím těch prvních úspěchů. První titul v extralize, první vyhrané mistrovství Evropy a také šesté místo na mistrovství světa,“ upřesnil Vrbenský.
S reprezentační kariérou skončil v roce 2009 po čtvrtém místě na světovém šampionátu, šest let, ale ještě pokračoval v české extralize.
„Ze začátku to bez něj bylo těžké, teď už se nám daří lépe. Na hřišti to bylo znát, byla to opora. Nadhazovači, kteří dříve házeli slabší zápasy, tak museli házet ty těžší a pracovat na tom, aby si získali důvěru týmu,“ líčil současný trenér softbalové reprezentace Tomáš Kusý.
Během letošní sezony stále dokazoval, že mu mezi nadhazovači může málokdo konkurovat – pokud v základní části nastoupil, Chomutov vždy vyhrál.
Lubomír Vrbenský ve 46 letech ukončil bohatou kariéru
Ale nebyl to unáhlený konec kariéry.
„Už to ve mně zrálo delší dobu, tři roky určitě. Pořád jsem to posouval, aby neodešli všichni starší hráči najednou a aby tam aspoň někdo zůstal. No a letos odcházíme tři,“ vysvětloval. „Je to i kvůli zdraví. Mám problémy s koleny a když v těch 46 odehraju dva zápasy, docela dlouho se pak z toho dostávám. Už jsem toho měl dost.“
Čím byl tak výjimečný?
„Prostě vynikal v nadhazování, měl kvalitu na úrovni světových nadhazovačů. Díky němu jsme byli schopní hrát proti těm nejlepším. Byl důkazem, že i ze softbalově méně vyspělých zemí dokážou vyrůstat světoví nadhazovači,“ chválil Vrbenského Kusý.
Sám softbalový matador ale takové názory krotí. „Pokud vezmu evropské měřítko, dobře, byl jsem slušný nadhazovač. Ale ve světovém spíš takový průměr. Když člověk přijede do Spojených států a vidí ty kluky házet, pozná to.“
Bývalý týmoví i reprezentační kolega Jan Přibyl vidí Vrbenského výjimečnost i v jeho tvrdohlavosti. „Když má před sebou vizi, je pro ni schopen mnoho obětovat. Pokud pojede na turnaj a řekne, že chce být nejlepší, s velkou pravděpodobností nejlepší bude. Je prostě umíněný a tvrdohlavý.“
Možná i kvůli tomu vydržel hrát softball na nejvyšší úrovni tak dlouho. A možná i proto se mu dostalo ocenění, jako málokomu. Po letošní sezoně byl uveden do Síně slávy Mezinárodní baseballovou a softbalovou federací. „Nikdo vůbec nepochybuje o tom, že si to Luboš za přínos českému a evropskému softbalu zaslouží,“ potvrdil Gabriel Waage, předseda České softbalové asociace.
Co na to softbalová legenda?
„Oni holt té České softbalové asociaci vyšli vstříc,“ smál se. Pak ale uznal, že trochu asi nadhazovat uměl. „Je to hezké završení té třicetileté kariéry, třešnička na dortu. Asi jsem to nehrál tak špatně. Ale vždycky je to hlavně o těch lidech, co to hrají se mnou. A já jim musím poděkovat, protože kluci hráli parádně.“
Po třiceti letech tak končí jedna hodně tlustá kapitola chomutovského sportu. Vrbenský ani nemá ambice stát se slavným trenérem. „Ani nemůžu, dělám na šichty, které mám různě. Kdybych přišel jednou za 14 dní na trénink, kluci by asi nebyli rádi. A já po tom stejně nikdy neprahnul.“
Když má čas, zajde poradit mladým chomutovským nadhazovačům, nebo jede na nadhazovací kemp. „Pokud už člověka pozvou, neodmítnu,“ uzavírá Vrbenský.
No a fanoušci si příští rok budou muset zvyknout, že po 30 letech v ligových statistikách příjmení Vrbenský nenajdou.
