„Na tom jsem si nikdy nezakládal. Hlavní je, že se ten úspěch povedl. Ale je fakt, že než jsem přišel, neměly Pardubice žádné zlato z mistrovství republiky dvojic. Od té doby se nám to povedlo už pětkrát. A v extralize to bude podobné,“ míní.
Jak jste se k plošině dostal?
Po vojenské škole v Nitře jsem od roku 1965 pracoval na pardubickém letišti. O dvacet let později, když ještě fungoval Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou, národní sportovní svaz), se tam založila VTJ (Vojenská tělovýchovná jednota) Racek, v níž se mohli uplatnit vojáci základní služby, kteří chtěli na vojně pokračovat v ploché dráze. Do té doby totiž pro ně existovala jedině Rudá Hvězda Praha, dnešní Olymp, kam se však dostala opravdu jen špička, dva tři jezdci. Ti ostatní byli ty dva roky mimo. Do VTJ se pak dvakrát do roka konal výběr závodníků, kteří sem mohli narukovat. Měli tu vytvořené podmínky.
Lubomír VozárManažer extraligového plochodrážního týmu AMK Zlatá přilba Pardubice, narozen 2. října 1945. Pochází ze Slovenska, z vesničky nedaleko Liptovského Mikuláše. V mládí jezdil motokros, na ploché dráze však nikdy nezávodil, dostal se k ní až jako trenér. Po vojenské škole v Nitře působil od roku 1965 na pardubickém letišti, kde od roku 1985 pomáhal vést VTJ Racek (vojáci základní služby, kteří se věnovali ploché dráze). Po jejím zániku trénoval ve Slaném, u Zlaté přilby je posledních deset let a získal s ní řadu úspěchů včetně titulů mistra ČR. |
Co bylo dál?
Nejdřív jsme měli dílnu tady na stadionu ve Svítkově - fungovalo tu Vrcholové středisko Zlatá přilba a VTJ Racek a bylo nás tu vážně dost. Od Svazarmu jsme měli motorky, od vojáků další techniku: autobus, avii a škodu 1203. V jednu dobu za nás jezdilo deset až dvanáct závodníků, kteří byli na vojně. Dokonce jsme měli dvě družstva; po postupu do extraligy jsme soutěžili v ní a v první lize. Trenérem byl pan Erban (současný předseda AMK Zlatá přilba a šéf závodu o Zlatou přilbu) a na letišti se nás sešla taková parta, která VTJ Racek zabezpečovala. Do ní jsem patřil. Pan Erban se pak stal reprezentačním trenérem a spadlo to na mě. (úsměv) VTJčka se později v celé armádě zrušila, ale vojáci-plošináři tu mohli dále pokračovat. Dílny se přestěhovaly na letiště. My jsme pak spolupracovali se Zlatou přilbou, protože branců z ploché dráhy bylo méně. Ke konci už jsme jezdili společně první ligu a juniory. Racek vydržel patnáct let, zanikl až v době, kdy se profesionalizovala armáda a skončila povinná základní vojenská služba.
Váš první kontakt s plochou dráhou ale asi neproběhl až tehdy, nebo ano?
To ne. Mě motorky vždycky bavily. Ještě než jsem šel do té Nitry, zkoušel jsem v Liptovském Mikuláši motokros. V Nitře byl oddíl Dukly, tam se jezdil, stejně jako auta. Ale když jsem se pak dostal sem na letiště, neměl jsem na něj finance, třebaže v Holicích byl. Už jsem se k němu nevrátil. Plochá dráha mě ale zajímala, chodil jsem na závody. A už před tím Rackem jsem tu příležitostně trochu vypomáhal.
I v roli závodníka?
Já na ploché dráze nezávodil nikdy, přišel jsem k tomu vážně až jako trenér. Dost věcí, i co se týče manažování, jsem pochytil od pana Erbana i pana Drymla staršího, když začínali jeho synové. Tím jsem k tomu „přičichl“. Když skončil Racek a bylo jasné, že tu nebude první liga, nechal jsem se přesvědčit od pana Batelky, který tu měl na vojně syna, abych šel do Slaného. Byl jsem tam pak asi čtyři roky společně s panem Machem, který dělal extraligu. Já měl na povel první ligu a juniory, jezdil jsem s klukama po závodech a připravoval jim společné tréninky. Když jsem se ze Slaného vrátil, měl jsem už nějaká léta a říkal jsem si, že budu končit. Tady v Pardubicích dělal po panu Laštovkovi extraligu Franta Kalina a „zasekl se“, tak mi volal pan Erban, zda bych se tu nestavil a nevzal to. To bylo někdy před deseti lety. Já původně nechtěl, chtěl jsem jen Frantovi pomoci, protože kdysi taky u mě byl na vojně ještě jako záklaďák... Domluvili jsme se, že on bude dělat seniory a já juniory. Jenže Franta to po roce zabalil a zůstalo to zase na mně.
Působil jste i u národního týmu. Můžete tuhle svoji trenérskou kapitolu přiblížit?
Většinou jsem tam byl s panem Špinkou u juniorů, třeba v Praze, při mistrovství světa družstev. Občas jsem s klukama cestoval i sám, do Lotyšska, Německa - tam jsem byl jako manažer, i když se jely dvojice. Hlavní osobou u reprezentace ale byl pan Špinka.
Povedlo se vám s plošináři vycestovat „ven“ ještě před převratem?
Na Západ by nás nepustili, s tím byly strašné problémy. Jako voják se první dostal do zahraničí až Jan Pecina na ledech. Nejdřív byl v Rusku, pak postoupil do Itálie a odtud do finále v Západním Berlíně. Politruci a kontráši (vojenská kontrarozvědka) s tím dělali hrozné obstrukce, musel mít služební pas. Nakonec se mu to podařilo a to finále v Berlíně absolvoval. To byl průkopník, pro jeho následovníky už to bylo snazší. Ale my mohli tak maximálně do Maďarska, Polska, do NDR, po východním bloku.
A dneska? Vyrážíte někdy na zahraniční závody jako divák?
Byli jsme taková parta, která po závodech jezdila dost. V zimě ledy, jinak klasická plochá. Do Polska, Chorvatska, na Grand Prix. Letos jsem se však nikam nedostal. Se závody mám zcestovanou celou Evropu. Teď se dívám spíš na internetu.
V extralize jste v této sezoně po třech závodech druzí o bod za Markétou. Nakolik jste s tím spokojený?
Je mrzuté, že Vašek Milík nemohl startovat v prvním závodě ve Slaném, protože měl povinnosti v Polsku. S ním by to vypadalo jinak, vyhráli bychom ho. Potom v Liberci jsme měli smůlu. Andžejsi Lebeděvsovi, stejně jako o den později, nevyšla poslední jízda. Vašek se tam rozjížděl s Kvěchem a ten na něj vyzrál, porazil ho. Skončili jsme druzí. A v Pardubicích jsme vyhráli. Čeká se, zda se uskuteční poslední závod v Praze, ale vzhledem k situaci se s tím nedá počítat, stejně jako se dvojicemi ve Slaném. Ty tři první týmy byly vyrovnané; nejslabší byl ten složený (SC Interteam).
Pro váš klub musí být důležité, že stále jezdí Hynek Štichauer, který už loni mluvil o tom, že je polovičním hobíkem.
První závod ve Slaném Hynek zajel perfektně, tady v Pardubicích taky, lehce to haprovalo v Liberci. Byl platným členem družstva, hodně na něm záleželo. Když tam jsou Vašek s Lebeděvsem, počítá se s tím, že udělají přes deset bodů. Když se zadaří Hynkovi, posune nás to výš. Díky němu jsme ve Slaném získali třetí místo a ve Svítkově vyhráli. Zranil se nám junior Daniel Šilhán, takže jsme si museli vypůjčit cizího. Po dvou závodech, co za nás odjel, se zjistilo, že je Jakub Valkovič na soupisce Slaného, a ani on, ani jeho táta o tom nevěděli... Slanému se pak zranil jiný junior a Valkovič musel jet třetí závod za něj. Měli jsme to pak problém postavit, nakonec jsme sehnali juniora z Markéty (Pavla Kuchaře), který ještě loni jezdil dvěstěpadesátky. Zaplaťpánbůh udělal bodíček. Šilhán je od Jablonce, příští rok už za nás kromě něho bude moci jet i Honza Jeníček.
Václav Milík na Zlaté přilbě
Jakou máte z pozice manažera reálnou šanci ovlivnit výsledek závodu?
Když mám pět jezdců včetně dobrého náhradníka, dejme tomu Milíka, nebo kvalitního cizince, můžu s ním různě šachovat. A k tomu i nasadit na jeho jízdu žolíka - ty se zvedly ze šesti na osm bodů. Ale pokud mám jen čtyři, nemůžu dělat skoro nic, leda použít toho žolíka, když vystihnu dobu, kdy ho můžu nasadit. Limituje mě taky to, že každý junior musí odjet všech pět jízd, to bylo letos poprvé.
Jak se vám zamlouval letošní, covidem poznamenaný ročník Zlaté přilby?
Bylo to náročné. Měli jsme starosti s dráhou. Navezli jsme na ni materiál a pak do toho čtyři nebo pět dní pršelo, takže se na ní nedalo pracovat... Nakonec se s velkým úsilím na pátek (finále mistrovství světa juniorů do 21 let) podařila připravit. Byla těžší, ale sjízdná. V sobotu už to bylo lepší, protože se konaly flat tracky. Ty to zkypřily a vylepšily. Na Zlatou stuhu i na nedělní Přilbu už to bylo dobré. Nejhorší bylo to, že v pátek i v sobotu bylo vidět, že se lidi bojí přijít, návštěva byla slabší než obvykle. V neděli to bylo omezené na dva tisíce lidí, což byla škoda. Ale byl velký úspěch, že jsme měli dva Čechy ve finále, Kvěch dojel dokonce na druhém místě. Vašek Milík startoval od prken a nechal se tam vyvézt. To je pro něj taky škola; dneska už ví, že kdyby šel pod ně, možná by to dopadlo líp. Zkusil se protáhnout venkem, ale nevyšlo to a pak už těžko mohl pomýšlet na nějaký lepší výsledek.
Bylo pro vás obrovské překvapení, že se do „velkého“ finále probili oba?
V případě Kvěcha ano, s Vaškem jsem počítal, ten si na to věřil. Kvěch je jeden z největších talentů, které teď v republice máme. Má to v rodině, jeho děda i táta závodili - i když ne na ploché, ale v enduru. Už když mladý jezdil stopětadvacítky a pak dvěstěpadesátky, bylo vidět, že to má v sobě. Bohužel se zranil a teď v Polsku nebude moci jet.
Kvěchovi je teprve osmnáct, ale zdá se, že v letošní sezoně Milíka vytlačil z pozice české jedničky. Neztratil Milík trochu drajv?
Nevím. Má čerstvě děcko, to taky dělá svoje. Nedařilo se mu v Polsku - je rozdíl jezdit nejvyšší soutěž tady a tam. Závodí tam absolutní špička a prosadit se je těžké. Přiznám se, že jsem od něj za Rybnik čekal lepší výsledky. Ještě v první lize mu to tam sedělo, dělal body. Nejlíp musí vědět sám. Ale letos, i když se snažil, dělal chyby, které jsem u něj předtím nepozoroval. A nešel do toho tak jako třeba před dvěma lety. Psychika dělá hodně.
Co s vámi udělalo jeho vítězství na Zlaté před třemi lety? Na panu Erbanovi tehdy bylo znát, že to radostí obrečel.
Já taky, když byl potom Vašek se mnou, slzičky mi tekly. To musí člověk zažít. Vzpomínám, že jsme se s ním po Stuze, když odešli lidi, domluvili, že si ještě vyzkouší jeden motor. Potom na něm vyhrál. Potěšilo mě to.
Jan Kvěch
Vy výborně znáte i jeho otce, který v minulosti za Pardubice rovněž závodil. Liší se projevem na dráze, nebo jsou stejní?
Nejsou stejní. Jeho táta byl zarputilejší, někdy se kvůli tomu spolu i pohádají, protože by chtěl víc jak mladý. Ten má zase větší talent, na motorce seděl odmala. Táta začínal dost pozdě, v letech, kdy jiní přemýšlejí, že skončí, bylo mu nějakých 23. Zkušenosti jsou teď takové, že podporujete juniory, a ti to pak zabalí. U nás to v uplynulých letech takhle bylo se čtyřmi kluky. Ale nikoho nemůžete nutit, aby jezdil... Je to otázka peněz i toho, že je to prostě přestane bavit. To je v každém sportu. Mám tři vnuky a na motorky se nedal ani jeden. Dělá mi však radost, že všichni sportují. Jeden chytá od pěti let házenou, začíná za chlapy. Další hrajou florbal.
Proč to podle vás v posledních letech na Zlaté tak svědčí Australanu Jasonu Doyleovi, od letoška trojnásobnému šampionu?
Co slyším od kluků, tak na sobě strašně pracuje. V přípravě je jedním z nejpoctivějších závodníků. Ráno plave, trénuje. Má za sebou těžké zranění, dostal se z toho. Po tom třetím vítězství tu za námi byl, bylo zřejmé, jak je šťastný, že se mu to povedlo.
Ve Svítkově jste prý prakticky každý den. Co tu všechno děláte, když se zrovna nejede extraliga?
Dá se říct, že opravdu všechno. Klasicky zaměstnaný je tu jen pan Moravec (manažer a tiskový mluvčí klubu), pan Erban je na dohodu a já teď taky. Kolem stadionu je pořád něco. Od sekání trávy, chystání tréninků...
Čili si sednete i na traktor?
Dráhu dělá pan Kalina, to je jeho gesce, na to mu nikdo nemůže sáhnout. (úsměv) Ale já si to musím nakropit, připravit nafukovací mantinely.
Zvládnete i funkci mechanika?
Taky jsem to dělal. Do motoru bych se nepouštěl, ale ještě v Racku jsem se o základní provozní věci staral. Dneska už se k tomu neženu. A pokud jde o tým: na rovinu, už mám věk a chtěl bych skončit. Někdo to po mně musí vzít. Zmáhá mě to. Jsem po operaci kolena, ale zlobí mě, čekal jsem od ní víc.
