Tuři mají podle něj slušně nakročeno. „Absolutně se změnila filozofie klubu. Dřív se nakoupilo pět zahraničních hráčů, sehnaly se k nim české posily a další rok se začínalo od začátku. Těší mě, že se zde konečně pracuje koncepčně,“ vypráví Lubomír Růžička.
Obzvlášť teď po historickém úspěchu musí ve Svitavách panovat spokojenost.
Spokojenost panuje jednoznačně. Poprvé jsme se dostali přes první kolo play off a ještě proti celku, který byl třikrát ve finále. Tím se zrodil ten dílčí úspěch. Našli bychom ale i limity, musíme si nalít čistého vína. Nebyli jsme dobří na venkovních palubovkách, kde jsme po celou sezonu nebyli schopni získat tolik výher, kolik bychom si představovali. Na tom musíme zapracovat.
S čím jste do sezony vlastně šli?
Je pravda, že jsme už před ní měli výrazně obměněný a posílený kádr. Přišla kvalita v podobě Romana Marka, Pavla Slezáka a Luboše Strii. Také jsme získali kvalitní mladé trio Kotásek, Puršl, Kovář a také Garreta Kerra. Od začátku jsme chtěli být nahoře. Úspěchem by pro nás před sezonou bylo postoupit do skupiny A1 a zajistit si play off.
To se vám povedlo, ale výkony v ní byly kolísavé. Jaké jste z toho měl pocity?
Roli hrály dva faktory. Po postupu do A1 jsme se zavřeli do haly a začali tvrdě trénovat. Neřešili jsme únavu hráčů a snažili jsme se načasovat sportovní formu. To se nám podařilo, ale nevyhnula se nám zranění. Chyběl nám Roseboro a limitovaní byli Petway se Smithsonem. Na druhou stranu ale zase mohli dostat prostor jiní hráči.
Kromě čtvrtého místa v lize jste ještě získali bronzové medaile v poháru. Co je pro vás cennější?
O tom by se dalo spekulovat. Je to jiné. Liga je dlouhodobá, zatímco pohár je rychlý. Navíc jsme byli jeho pořadatelem a do final four jsme se dostali na divokou kartu. Třetí místo v poháru jsme si podle mě zasloužili, diváci se naším basketem bavili, víc si však vážím toho výsledku z lize.
Měly podle vás Svitavy v poháru na to, dojít až do finále, pakliže by nenarazily na Nymburk?
Takový je los. Jsou věci, které neovlivníte a nemá cenu se nad nimi ani zamýšlet. Jednoznačně bychom ale měli větší šanci, kdybychom hráli proti Děčínu nebo Pardubicím. I když ty nás taky dokázaly v sezoně porazit vysokým rozdílem.
Nymburk je pro všechny obrovsky těžký soupeř nejen v poháru. Jaké to vlastně je, nastupovat proti takovému gigantovi, jenž je dá se říct neporazitelný?
To je otázka, která je nasnadě, je dobré se nad ní zamýšlet. Pro mě, jako pro trenéra, je hrát proti Nymburku vždy obrovská výzva. Když se zpětně podívám na svých deset let působení v nejvyšší soutěži, tak Nymburk vždy byl nositelem kvality a evropských měřítek. Postavit se mu a snažit se mu znepříjemnit hru je obrovsky těžký úkol. Někdy se vám zápas vydaří a máte šanci hrát o vítězství a někdy zase Nymburk hraje v extrémní pohodě a dostává vás do situací, kdy kupíte jednu chybu za druhou.
S čím jste proti Středočechům šli do semifinále v lize? Nezačali jste špatně, ale pak najednou přišel klasický Nymburk...
V první řadě je potřeba si uvědomit, že měl před startem semifinále 16 dní pauzu. Žádný trenér na světě nedokáže během takové doby dostat hráče do zápasového tempa. Tam byla jediná naše šance, protože my jsme šli rozjetí ze čtvrtfinále a drželi jsme se v herním rytmu, což bylo vidět v poločase prvního zápasu, Nymburk byl nerozehraný. Pak se ovšem dostali zpět do pohody a začal dominovat. Snažili jsme se ze všech sil, ale nestačilo to.
I přes vyřazení byla ta sezona nakonec úspěšná. Jak těžké bude výsledek obhájit v té další?
Zatím neznáme složení ostatních týmů, protože jejich soupisky se teprve tvoří... My máme v kádru osm hráčů z loňska, takže se nabízí určitá stabilita, což je dobře. Udrželi jsme větší část základní pětky, ale ve sportu se nedá predikovat. Nikdo neví, co bude za deset měsíců. Byl bych každopádně rád, kdybychom pořád atakovali tu horní čtyřku.
Jste spokojení s posílením kádru během letní přestávky?
Nejdřív bych začal mluvit o odchodech. Odešla trojice Bryan Smithson, Brett Roseboro a Brent Petway. Bylo to těžké rozhodování, obzvlášť už Smithsona. Chceme ale jít cestou mladých hráčů typu Edy Kotáska a dalších. Dozrál také Šimon Puršl, jenž si řekl o výraznější minutáž v příští sezoně a vidíme u něj prostor pro zlepšení, přivedli jsme Matěje Svobodu místo Luboše Strii, dorazil Marek Welsch... Všichni by měli být na hřišti hodně vidět a dávat prostor českým hráčům by mělo být jedním z našich hlavních úkolů.
Matěj Svoboda je velký talent. Přišel na tři roky, co si od jeho působení u vás slibujete?
Dostal se do věku, kdy by měl začít svůj talent prodávat. Myslím si, že jeho příchod do Svitav na příští tři roky je jednoznačným ukazatelem, že s ním chceme pracovat. Je na nás na trenérech a hlavně na něm samotném, kam až to dotáhne. Podobné je to u Marka Welsche. Ten má za rok maturitu, takže jsme se s ním domluvili na roční spolupráci, aby neztratil kontakt s přechodem do mužského basketbalu s tím, že u nás bude taktéž bojovat o své místo na slunci.
Avizoval jste, že Svitavy jednají ještě o jednom příchodu zahraničního pivota. Kdy by se měl nějaký hráč objevit?
Rád bych, aby to bylo do konce června, abych mohl v klidu odjet na dovolenou s tím, že máme hotový kádr, ale je to složité, protože trh je hodně rozmanitý. Aktuálně máme v hledáčku dvě jména a sbíráme o nich informace ze všech stran. Hráč nám musí zapadnout do našeho efektivního budování týmu, tak aby všichni měli svou roli a byli s ní ztotožnění.
Já osobně jsem slyšel zvěsti o přestupu Ondřeje Kohouta z Pardubic právě k vám do Svitav. Bylo to téma?
S Ondrou jsme nejednali. Maximálně jsme spolu zašli v Pardubicích na večeři, které se zúčastnil i Kamil Švrdlík a Roman Marko, protože s hráči se samozřejmě známe i mimo palubovku, ale to je všechno.
Jak náročné bylo udržet Garreta Kerra? Netíhnul přece jen k přesunu domů do rodinné firmy?
To je spíš otázka na něj. Byl jsem velmi aktivní ve snaze, aby zůstal u nás. Denně jsme řešili jeho situaci a cítil jsem z něj, že by chtěl ještě v basketbalu pokračovat a prodloužit si mládí. V kanceláři pak stráví zbytek života, takže podle mě rozhodlo, že se ještě může věnovat své lásce - basketbalu. Jsem rád, že to tak dopadlo.
Mluvil jste o potřebě v příštím ročníku vylepšit hru venku. Nejspíš hlavně v Pardubicích, kde se vám dlouhodobě nedaří. Čím to podle vás je?
Dašická je strašně nepříjemná hala. Sami někteří pardubičtí hráči říkali, že si tam ze začátku přišli ztracení, ale na druhou stranu někomu se tam zase daří. Jde o můj subjektivní pocit, je to správná domácí hala, diváci jsou blízko a vytvářejí pro svůj tým dobrou atmosféru. Musíme se snažit to prolomit. Už jsme k tomu měli blízko v zápasech o bronz.
Vy v Pardubicích žijete. Cítíte proti Bekse nějakou zvláštní motivaci?
Teď už ne. Mám zde sice celou rodinu, ale už osm let jsem pryč, pobývám převážně ve Svitavách a už se ani za Pardubáka nepovažuju. Jsem hodně emotivní člověk, který prožívá každý zápas. Ať už proti Pardubicím, nebo Olomoucku. Je ale vždy příjemné na Dašickou přijet. Vídám na tribuně spoustu přátel či profesorů ze střední školy. Je to milé vracení se domů.
Kde jsou vaše osobní trenérské ambice? Co třeba národní tým?
Jsem sice s nároďákem díky svému bývalému působení u něj v kontaktu, ale vůbec o tom nepřemýšlím. Měl jsem i jiné možnosti, ale ve Svitavách mám výborné podmínky. Minimálně v tuhle chvíli nemá ani cenu uvažovat o něčem jiném.
