V pondělí na Odložilově memoriálu hodila kilové náčiní až do vzdálenosti 66,81metru. Žádná diskařka na světě letos ještě nepředvedla víc.
A přitom jste říkala, že jste na závod přišla ospalá a nevrlá.
Přesně tak. Asi to bylo i tím, že jsem se na posledních závodech potkávala s olympijskou vítězkou Sadovovou nebo s Jatčenkovou, která mě na olympiádě připravila o třetí místo. To je pak bojovnost větší. Ale když si Kubánka hodila osobák, vyhecovalo mě to. Říkala jsem si: Přece ji tu nenecháš vyhrát.
Jste taková i v běžném životě?
Souvisí to s mou disciplínou. Dokážu být i hodně impulzivní, což je někdy na škodu.
Rozčilujete se třeba za volantem?
Tam mám spíš problém s rychlostí. Takže se za volantem snažím udržovat v klidu, abych to nepřeháněla. Vidím denně ty bouračky a smrťáky. A na dlouhé cesty se vždycky snažím, aby řídil manžel.
Dostáváte pokuty za rychlost?
Zatím se mi vyhýbají.
Jste impulzivní, tak co vás rozčílí?
Občas bývám hodně tvrdohlavá a když si myslím, že něco má být tak, jak si myslím, neustoupím. Což je hodně špatná vlastnost. Neumím být diplomat.
Dáte mi nějaký příklad?
To nemůžu. Stává se mi, že lidem v okolí se nebojím říct, co si myslím. A někdy se mi to vrátí.
Zaujal vás disk hned odpočátku? Do ruky jste ho vzala poprvé někdy v pubertě, ne?
Bylo to v roce 1991. Trenér výšky mě přemluvil, ať jdu kvůli bodům zkusit na ligu kouli a disk. Koule mě nikdy nebavila.
A disk vás chytil hned?
Ano. Líbí se mi, jak plachtí, jak lítá daleko. Kouli házíte do škváry, nikam nedoletí a je moc těžká.
Nebála jste se v tom věku, že budete vypadat jako řada diskařek, které jsou přinejmenším plnoštíhlé?
Mamka mi hlavně říkala, ať neházím koulí, měla k tomu odpor a já to měla vypěstované od ní. Disk je elegantní. A když se podíváte na některé diskaře, je znát, že je to atletika. Ale takhle mohou vypadat i koulařky, vždyť to jinak musejí odnášet zdravotně.
Co třeba vás bolí po ránu?
Někdy odpajdám, nemůžu ráno po závodě moc hýbat achillovkou. Dřív mě bolelo koleno. Když je kruh drsný a netočí, noha jde vlastně do protipohybu. A ze špatných odhodů může být výhřez plotýnky. Kamarádka Francouzka teď nemůže rok závodit.
Vy jste každopádně mezi diskařkami se svou postavou vyjímka. Jste štíhlá...
To teda nevím.
Myslíte, že ne?
Nejvíc to pociťuju třeba na koupališti. Běžná populace lidí, kteří nikdy nesportovali, se diví se, co se mnou je. Že mám svaly. I když jdu do fitka, lidem se tam zdá divné, že si ženská naloží nějakou váhu.
Kolik zvednete třeba na benchpressu, tedy v leže na lavici?
Devadesátpět kilo. Ale moje soupeřky jsou mnohem silnější. Já nejsem veliká a silově disponovaná. Moje cesta je jinde. Ve švihu, rychlosti, dynamice. Síla je potřeba, ale speciální diskařská.
Hlídáte si hodně váhu?
Určitě v tom mám rezervy, ale snažím se dodržovat životní styl a jídelníček. I když oproti loňsku v něm je mnohem víc sladkostí. Dělám to půl na půl. Netrápím se tím, že jím sladké, ale kompenzuju to.
Co sladkého si dáte ráda?
Nejvíc ujíždím na čokoládě.
Vaříte?
Jo. A dělám ráda i sladké. Třeba štrúdl, tvarovohový koláč s rozinkama. A manžel má nejraději piškotové dorty s ovocem. Měli jsem i palačinkové období.
Dá se vlastně skloubit život elitní atletky s tím „normálním“?
Někdy jsou tam střety. Každá ženská, která má domácnost, to řeší. Chodím dvakrát denně trénovat, ale někdy bych potřebovala umýt okna. Ale už jsem se naučila žít s tím, že když je na Vánoce nevyčistím, nikdo mě nebude kontrolovat. Atletika mě neskutečně vyždímá fyzicky, tak přece ještě nebudu doma lézt po štaflích. Když jsem hodně v únavě, na bytě to vidím. Ale pak mám zase uklízecí mánii.
Jak vypadají teď, asi měsíc před mistrovstvím světa, vaše dny? Ráno vstanete, jdete ven se psem, buldočkem Fandou?
Teď se s manželem střídáme. Ráno jde většinou on, já mám radši delší procházky odpoledne nebo večer. Po obědě chodím spát.
Kdy jste se naposled spustila na večírku?
Když mám čas, líbí se mi v Solidní nejistotě. Jdeme se najíst, dáme si koktejl, chvilku si zatančíme. Ale nikdy to není do rána. A dám si jeden koktejl a pak piju nealko. To neuškodí, naopak, hlava si odpočine. Ale je to vyjímečné.
Je pro vás podobný relax, když si zajdete do kostela? Jste věřící.
Teď už jsem tam hodně dlouho nebyla a to je asi chyba. Ale je pro mě povinností před každým velkým závodem, nebo když jedu domů do Litoměřic, koupit kytku a jet na hřbitov do Lovosic.
Teď máte před sebou mistrovství světa. Zatím jste na velké akci ještě nedosáhla na medaili. Honí se vám ještě hlavou olympijský závod, kde jste skončila těsně čtvrtá?
Je to nezapomenutelný zážitek, byla to moje první olympiáda a nemám se za co stydět. Výčitky, že jsem mohla hodit o metr dál a vyhrála bych, jsem měla. Ale to je kdyby. Snažím se na sobě pracovat.
A dosáhnout na medaili.
Zatím se mi vyhýbají. Ale třeba to tak má být, aby motivace byla větší.
Letos víc závodíte. Změnila jste přípravu i jinak?
Začala jsem víc pozorovat své tělo. Když přišla únava, nebála jsem si dát volno nebo si jít zaplavat. Dřív jsem si naopak na dalším tréninku přidala a pak to bylo horší.
Co musíte všechno trénovat?
Z atletických disciplín skoro všechno. Jen o tyči neskáčeme a neběháme dlouhé úseky. Do posilovny chodím tak třikrát týdně.
Cestování musí být dost únavné.
Jak hodně cestuju, někdy se mi stává, že když se vrátím, bojím se ráno probudit. Mám strach, že otevřu oči a nebudu doma.
Jste hodně vázaná na rodinu. Už jste si zvykla na časté cestování?
Nezvyknu si asi nikdy. Být někde sama tři týdny, je maximum. Každý den posílám domů esemesku, jestli je v pořádku pes. Takže mě to přivedlo k tomu, že až budu chtít rodinu, bude to těžké rozhodování. Budu muset zvolit správnou dobu. Když takhle blbnu kvůli psovi, co bych pak dělala kvůli dítěti?
 Diskařka Věra Pospíšilová-Cechlová na atletickém Memoriálu Josefa Odložila. |
